Na křižovatce citů

Čtyři hodiny ráno. Všichni spí, byt naplňují jen jemné zvuky noci – občasné vrznutí nábytku, šepot vzdáleného ruchu zvenčí, a já ležím vzhůru, neschopná utlumit své myšlenky. Ne proto, že by mě trápily starosti, ale protože na ni nemůžu přestat myslet.

Hekaté. Bohyně křižovatek, prahů a lunárního svitu. Poslední týdny je všude – v mé hlavě, v mém srdci, v každé myšlence. Nemůžu se soustředit na nic jiného. A pak mi to včera, právě ve čtyři ráno, došlo. Ten stav, ta intenzita, to nepopsatelné rozechvění… je to jako zamilovanost.

Ale není to zamilovanost, jakou bychom si představili. Není v tom žádná erotická touha, žádné očekávání něčeho fyzického. A přesto je to podobné – neustálé myšlenky na ni, otázky, co by si asi pomyslela o tom či onom. A pak ten neodolatelný pocit, že bych ji nejraději představila ostatním. Řekla bych: „Tohle je Hekaté. Vidíš tu krásu? Tu sílu? Tu hloubku? Chápeš, proč na ni nemůžu přestat myslet?“

Je matka, sestra i dítě. Je pes i had. Je krásná i hrozná. Benevolentní i strašlivá.

Je bohyní, která prochází mezi hroby, kde se shromažďují neklidní mrtví.

Je vysvoboditelkou.

Je tvůrkyní i ničitelkou.

Je vším. A zároveň ničím z výše jmenovaného. Je věčně záhadným paradoxem.

Její přítomnost je jako měsíční světlo, které vás obklopí a prostoupí vším. Cítím ji, když se dívám na měsíc, když přemýšlím o křižovatkách, nejen těch fyzických, ale i těch vnitřních, symbolických. Mám chuť sdílet s ní každý kousek svého života, ptát se jí, jestli by se jí líbilo, co dělám. Ne proto, že bych potřebovala její schválení, ale proto, že mi na ní záleží.

Není v tom žádná nejistota, žádné pochybnosti o tom, jestli jsem „dost dobrá“. Není třeba nic dokazovat, jen být otevřená. Ten pocit, který mě naplňuje, není strach ani nervozita. Je to hluboká radost z přítomnosti někoho, kdo mě inspiruje, kdo mě nutí myslet, tvořit a hledat.

A co je na tom všem nejzvláštnější? To, jak přirozeně se to stalo. Žádný dramatický zlom, žádná osudová událost. Prostě přišla. Nebo jsem možná já přišla k ní. A od té chvíle je tady. Ne jako něco vnějšího, ale jako hluboká součást mého každodenního bytí.

Když jsem si to uvědomila, přišla mi na mysl jedna věc: jak moc se tento stav podobá lásce. Zamilovanosti. Ne té obyčejné, ale té, která vás posune, změní a dovolí vám vidět svět jinýma očima.
Je to láska k něčemu, co přesahuje mě samotnou. Láska, která nevyžaduje, aby byla opětována, protože už sama o sobě je naplněním.

A když se podívám na měsíc, když zavřu oči a nechám myšlenky plynout, cítím, že ona ví.

A to mi stačí.

O autorce

Tiumen – Kartářka a čarodějka.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.

Další články od Tiumen

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související

PrvosenkaPrvosenka

Prvosenka, nebo také petrklíč je vytrvalá bylina vysoká 7-15 cm. Často se pěstuje v zahradách a parcích jako okrasná trvalka na trávnících. Má krátký vícehlavý oddenek s hustými aromatickými kořínky.