Možná je to touha po jednoduchosti. Možná potřeba jistoty. Možná jen zvyk z prostředí, kde jeden Bůh stačí na všechno.
Dnes máme tendenci hledat duchovní domov, který pokryje všechny naše potřeby.
Něco jako švýcarský nůž v oblasti víry – bůh na klid, bůh na hojnost, bůh na krizi identity, bůh na rodiče.
Jeden a tentýž, ideálně s online přístupem.
Na jihu Hekaté. Na severu Odin.
A kolem nich celé duchovní univerzum.
Jeden archetyp, který má obsáhnout vše – všehobůh.
Ale něco ve mně se tomu brání. Ne ze vzdoru, ale ze zkušenosti.
Helénistická spiritualita, která je mi blízká, nikdy nepotřebovala jediný bod.
Byla sítí. Tkaninou vztahů.
Pro každou chvíli jiný bůh. Pro každou potřebu jiný hlas.
Hermés, když je třeba lehkosti a obratnosti.
Hekaté, když stojíme na rozcestí.
Dionýsos, když se život vymkne a my to potřebujeme přežít tancem.
Isis, když bolí srdce a zároveň hoří touha tvořit.
Tam, kde jeden bůh musí být „dost pro všechno“, tam mizí prostor pro vztah. Pro dialog. Pro výběr.
A přitom spiritualita může být polyfonní.
Může se podobat ne jedné modlitbě, ale sbírce písní.
Někdy tichých, jindy dravých. Vždy osobních.
Ne že bych v tuto tradici „věřila“.
Ale mohu s ní pracovat.
Mohu ji žít.
A tím, že se nebojím volit různá jména, různé tváře, různé síly – si vlastně připomínám, že žádná z nich není úplná. Ale dohromady mohou být dost.
Ne „všehobůh“.
Ale bohatství božství.
