Mýty jsou dnes v kurzu. Ne ty zaprášené v knihovnách, ale ty žité a terapeuticky zpracovávané. Napojujeme se na archetypy, děláme „práci se stínem“ a v podsvětí nehledáme duše zemřelých, ale svá vlastní vytěsněná traumata. Je to fascinující fenomén. Mytologie se stala populárním nástrojem moderní sebereflexe.
Při pohledu na tuto renesanci se však vtírá jedna neodbytná otázka. Je to, co děláme, ještě práce s mýtem? Nebo je to práce se sebou samým, kde mýtus slouží jen jako vznešená kulisa? Není to spor mezi „suchým akademickým“ a „živým duchovním“ přístupem, ale o to, kde končí funkce mýtu a kde začíná jeho instrumentalizace.
Abychom tomu rozuměli, musíme si připomenout, čím mýtus původně byl, než jsme ho poslali na psychoterapii. Pro antického člověka nebyl mýtus pohádkou, metaforou ani psychologickým symbolem. Byl to epistemický nástroj. Byl to způsob, jak skrze příběh uchopit božský řád, strukturu kosmu a zákonitosti, které člověka přesahují.
Funkcí mýtu nebylo člověka pohladit nebo mu vysvětlit jeho neurózy. Jeho funkcí bylo člověka de-centrovat. Ukázat mu, že svět není postaven kolem jeho prožívání, ale že on je součástí mnohem většího, často děsivého celku. Mýtus neměl být zrcadlem, ve kterém se zálibně prohlížíme. Mýtus je okno – a pohled z něj bývá někdy velmi nepohodlný.
Psychologizace mýtu přesunula těžiště. Z bohů se staly archetypy, z kosmu se stala psychika. Místo abychom skrze mýtus poznávali řád světa, začali jsme ho používat jako materiál pro práci s egem.
Dnešní kritérium pro „dobrý mýtus“ tak často nezní: „Je to pravdivé?“ ale „Dotýká se mě to?“. Pravdivost byla nahrazena užitečností.
Zde narážíme na první kritickou hranici; na rozdíl mezi interpretací a přepisem. Interpretace se snaží pochopit strukturu a kontext. Přepis si bere jen to, co se hodí, a zbytek škrtá. Jakmile začneme bohy psychologizovat, vkládat do příběhů postavy, které tam nepatří, nebo ignorovat „nudné“ kultické detaily, protože nám nezapadají do krámu, neděláme výklad. Děláme fanfiction. A v momentě, kdy mýtus začne mluvit jazykem naší terapie, přestává mluvit jazykem bohů.
A je tu i rovina etická. Pokud chápeme mýtus jako posvátný text, pak by pro něj měla platit zásada respektu k předmětu. Přivlastnit si mýtus pro své osobní psychologické potřeby znamená redukovat božské na lidské. Děláme z bohů nástroje ega. Je propastný rozdíl mezi mýtem, který mě svou jinakostí proměňuje, a mýtem, který ohýbám tak dlouho, dokud mě neuklidní.
Slyším ten argument: „Ale lidem to pomáhá!“ Jistě. Placebo taky pomáhá. Pomáhá cokoliv, co dává chaosu v naší hlavě strukturu a smysl. To ale není kritérium pravdivosti ani legitimity výkladu. Že mi něco pomáhá, neznamená, že to vypovídá pravdivě o tom, co ten mýtus je. Znamená to jen, že to vypovídá něco o mně.
Existují tři zcela legitimní režimy práce s mýtem, které bychom neměli míchat.
Studium mýtu, tedy snaha pochopit božský řád tak, jak ho chápali ti, kdo mýtus žili.
Mytopoetická tvorba – vědomá fikce, fantasy, přiznaná inspirace.
A nakonec terapeutické použití mýtu a práce s psychikou pomocí obrazů.
Problém nenastává existencí posledního bodu. Problém vzniká tehdy, když se bod tři vydává za bod jedna.
Mýty lze zcela legitimně používat terapeuticky. Je to užitečné a pro mnoho lidí léčivé. Ale je nutné to pojmenovat pravým jménem: je to terapie, není to theurgie. Je to cesta do nitra, ne cesta k bohům. Jakmile mýty přepisujeme tak, aby vyhovovaly našemu záměru, přestávají být mapou k božskému a stávají se jen dalším nástrojem našeho ega.
Otázka totiž ve finále nezní, zda máme právo mýty měnit. Otázka zní, zda máme odvahu přiznat, že v tu chvíli už nehledáme bohy – ale jen sami sebe.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
