Když se mluví o ženských hrdinkách, většinou to bývá variace na jeden příběh.
Od dětství byly silné. Věděly, že nepatří k většině – a nevadilo jim to.
Odmala měly jasné názory, bouřily se proti nespravedlnosti, sarkasticky okřikovaly autority a psaly si do deníčků „nikdy se nepodřídím“ ještě dřív, než se naučily psát správně ypsilon.
A když se na ty příběhy díváš z dálky, můžeš nabýt dojmu, že hrdinka musí být poznat hned.
Musí zářit, rvát se, vybočovat.
Ale co když ne?
Co když některé z nás byly jiné jinak?
Já jsem třeba nebyla tichá.
Naopak – na holku jsem byla dost hlučná.
Mluvila jsem, přeskakovala z tématu na téma, měla jsem hlavu plnou myšlenek a ruce, které nikdy neudržely pořádek.
Moje sešity vypadaly jako tajný projekt někoho, kdo se odmítá nechat svázat osnovou.
Ale zároveň jsem nebyla ta, která by se hádala s učiteli nebo bojovala o pozornost.
Moje forma vzdoru byla jiná.
Tichá. Utajená. Nenápadná.
Pod lavicí jsem si psala básně a povídky. Ne proto, že bych chtěla uniknout školnímu světu – ale proto, že mě šíleně nudil.
Byla jsem neuspořádaná, zasněná, nepraktická, v jiné frekvenci. Věčně mimo. Ale ne odhodlaně. Spíš tak nějak mimoděk.
A zároveň jsem se strašně snažila být milovaná. Snažila jsem se být přijatelná.
Jako bych tušila, že jsem trochu divná – a kompenzovala to tím, že jsem nevyčnívala „oficiálně“.
Dlouho jsem si myslela, že hrdinkou být nemůžu.
Že moje forma jinakosti není dostatečně charismatická.
Že pokud jsem nevzdorovala nahlas, pokud jsem se nepostavila systému čelem, pak to vlastně ani není opravdová cesta.
A že nejde o to, jestli jsi byla jako malá výjimečná podle představ ostatních –
ale jestli jsi nakonec byla ochotná přestat se omlouvat za to, kdo jsi.
Dnes už vím, že hrdinka nemusí být od dětství odvážná, nespoutaná nebo výjimečně silná.
Nemusí vést revoluci v patnácti, ani vzdorovat nahlas.
Nemusí být charismatická ani trendová.
Stačí, když si časem najde svůj hlas, i kdyby nejdřív jen šeptala.
Když si dovolí nebýt pro všechny, ale být konečně pro sebe.
A že ta cesta nemusí být dramatická, aby byla pravdivá.
Protože být sama sebou v tichém světě očekávání –
to je hrdinství, které se nepíše do učebnic, ale do života.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
