Blíží se čas, kdy ohně spálí zimu, zlo, neúrodu a nemoci, které na sebe vzali podobu čarodějnice. Ten obraz nám nemusí být milý, ale ohňové oslavy a očista jsou součástí májových rituálů mnohem déle, než obraz zlé čarodějky a nemusíme je hned odsuzovat.
Postava čarodějky je v moderním pojetí postavou síly, svobody a samostatnosti. Nebylo to tak ale vždy. I ti, kteří se dříve věnovali “čarodějnictví” se tomuto označení vyhýbali. Znamenalo paktování s ďáblem a odklon od církve. A většina našich kolegů po řemesle posledních staletí byli křesťané.
Často slyšíme, že čarodějnice vždy vzbuzuje strach, žije mimo komunitu a je někým opovrhovaným, obávaným, někým “jiným”. I ve starých příbězích vidíme, že lidé se obrací na vědmy jen pokud je to nutné. Jinak je jejich praxe spíše obávaná a stojí na hranici mezi “normální” společností a divočinou.
Přesto bychom si neměli hýčkat svět, ve kterém je čarodějnice jinde, něco víc, něco míň, ale spíš hledat cesty, jak zajistit pokojné soužití.
Strach z čarodějnictví je strachem z neznáma, z moci a z toho, že někdo může svévolně zasáhnout do našeho osudu. Strach s čarodějnictví je trochu jako strach z lékařů. I medicína musela urazit dlouhou cestu z chrámů a příbytků bylinkářů, než se stala uznávanou vědou.
Strach z čarodějnic je produktem protestantské revoluce. Lidé, kteří byli zvyklí slavit svátky, uctívat svaté a pracovat v katolickém paradigmatu podobně, jako v tom pohanském, byli najednou vrženi do kostelů bez výzdoby, do světa bez svátků a do života bez radostí. Čarodějnice se stala symbolem všeho zlého. My, moderní praktikující, si toto jméno bereme, abychom ho očistili a dali mu novou vážnost.
Pálení čarodějnic nebylo o pálení magických praktikujících, ale spíš o zbavování se nepohodlných lidí. Proto magie láká ty, kteří jsou mimo mainstream. Proto je čarodějnictví vlastně dost politické, progresivní, woke a queer. Pod obrovský deštník magických praktikujících se schovají všichni vyděděnci, kteří hledají způsob, jak nalézt vlastní sílu a postavit se opresi.
