Afantazie

Dlouho jsem si myslela, že jsem jen neschopná, případně vnitřně líná. Jako člověk, který začínal s buddhismem – a teď si představte ty dlouhé hodiny, kdy po vás někdo chce, abyste „vizualizovali zlatý lotos, zářící božstvo nebo aspoň ten zatracený plamen svíčky“ – jsem si vyloženě vytrpěla svoje. Všichni meditující kolem mě stavěli v hlavě kosmické mandaly, zatímco já se mořila s výjevy v mlze, kde maximálně tuším, že by tam někde mohlo být světlo, když na něj opravdu hodně, ale opravdu hodně silně myslím.

V magických kruzích to není lepší:

Všichni nadšeně mluví o tom, jak během rituálu viděli zářit božstvo, vstupovali do chrámů z čistého světla nebo se „napojili na vizi orla v letu“.

A já? Já jsem většinou ráda, když vidím aspoň tu mlhu.

Opravdu – když všichni popisují zážitky jako z akčního fantasy filmu, já si připadám spíš jako v experimentální černobílé avantgardě. Všude šum, rozmazané okraje, sem tam pocit, že by tam něco mohlo být, ale rozhodně žádná HBO produkce v hlavě.

Takže samozřejmě — celé roky jsem byla přesvědčená, že se mnou je něco špatně.

Možná jsem moc racionální, moc „hlava“, málo „srdce“, určitě blok. Když někdo řekl „teď si představte vnitřní zahradu,“ já v duchu žmoulala trávu, která vlastně nebyla vůbec zelená, spíš jen… koncept trávy. Moje vize nikdy nevyrazila z pixelů do HD.

A pak bum:

Ukázalo se, že nemám žádnou poruchu imaginace, ale naopak speciální upgrade.

Jmenuje se afantazie – čili schopnost (nebo spíš featura), nevytvářet v hlavě obrázky.

Můj mozek si k autismu přikoupil i exkluzivní balíček „žádná vizuální realita“.

Namísto Netflixu jedu pořád Radio Plus: všechno ve slovech, pojmech, logických mapách.

Žádné kino, jen vysílání: struktura, vztahy, pojmy, jazyk, flow, a občas i vysílací šum.

A teď přichází ta zábavná část:

V magii totiž všichni automaticky předpokládají, že vidět znamená magicky fungovat.

Vizualizujte světlo! Vizualizujte božstvo! Vizualizujte chrám!

Jenže já světlo nevidím — já ho vím.

Když pracuju s Hekaté, nepřichází mi v záři pochodní. Přichází v uspořádání symbolů, ve slovech, v pohybu významů.

Když stavím rituál, netvořím scény, ale architekturu: všechno má svůj tvar, vztah, rytmus, vrstvy, prostě… jazykovou geometrii.

Ve výsledku vlastně vůbec nepotřebuju obrazy – moje magie funguje přesně na tom, co dělali řečtí písaři a theurgové.

Jazyk, vztahy, významy, formule.

Moje hlava je chrámová knihovna, kde slova nejsou popis, ale síla.

A právě proto je pro mě magie pozdní antiky a hlavně PGM čistá radost a domov.

Tam po vás nikdo nechce malovat světelné scény v hlavě.

Místo obrazů tvoříte slovy, skládáte rituál jako architekt navrhuje chrám – přesně, srozumitelně, opakovatelně.

Žádné halucinace, žádná autosugesce.

Magie je jasná, s pevnou strukturou. To, co jiní prožívají ve vizích, já zakouším v přesnosti textu a v rytmu rituálu.

Konečně systém, kde je výhoda mít v hlavě místo projektoru knihovnu a místo fantazie databázi pojmů.

Takže když někdo přijde s tím, že „magie je hlavně vizuální“, jen se usměju a odpovím:

„Proto jsou pro mě PGM láska. Můj mozek je prostě novoplatonský – a tady má přesně to, co potřebuje.“

Tiumen

Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.

K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.

Články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související

Kouzla podkovyKouzla podkovy

Podkova patří k nejznámějším symbolům štěstí a také k těm, které najdeme nad dveřmi mnoha domů, bytů i hospodářských stavení. Na první pohled může působit jen jako pozůstatek lidové tradice,