Rubrika: Tiumen

Když voláme bohy, měli bychom počítat s tím, že opravdu přijdou. A málokdy přesně tak, jak jsme si to vysnili. Nemusí mít zlé úmysly. Jen vás vezmou vážně. A to

Dnešní mágové se strašně rádi hádají, co je „vysoká“ a co „nízká“ magie. Jako kdyby to byla soutěž o prestiž: theurgie je noblesa, kouzlo na milence je laciný kýč. Jenže

Když dnes otevřeš svazek s názvem Řecké magické papyry (PGM), působí to jako chaos. Vedle sebe zaklínadlo na bolest zubů, invokace ke hvězdám, vosková panenka pro lásku, seznam voces magicae,

Řekneš „nekromancie“ a většině lidí se vybaví gotický horor: černý plášť, lebky, krvavý oltář a temné invokace někde v mlžném lese. Nebo naopak „cool fantasy magie“, kde kouzelník má pod

Když řeknu, že dělám magii pozdní antiky, většina lidí si okamžitě představí filmový obraz: kněžky v bílých tó­gách, mramorový chrám, kadidlo stoupající k nebi, důstojné hymny v řečtině. Všechno čisté,

Než jsem začala dělat magii, psala jsem. Psala jsem básně, příběhy, celé romány. A vždycky mě na tom nejvíc fascinovalo, že při psaní můžeš vytvořit vlastní svět. Můžeš ho nadechnout,

Odinova medovina nebo Dionýsovo víno? Oba nápoje slibují extázi, ale každý jinou cestou. A co když zjistíte, že klíč neleží v nápoji, ale ve vaší odvaze sáhnout po číši? Nikdy

Když se k bohům obracíme jen jako k supermarketu plnému „rituálů na míru“, možná nám uniká to nejdůležitější. Co když skutečná proměna nepřichází na objednávku, ale jako dar vztahu? V

Možná to znáš: oheň praská, svíčky svítí, stůl se proměnil v oltář, vzduch se chvěje… a v hlavě ti probleskne myšlenka: „Tohle by byla dokonalá fotka na sítě.“ Jenže právě