Rubrika: Tiumen

Neděle patří Slunci. A Slunce patří i mrtvým. Protože smrt není jen temnota – je to také světlo, které vyvádí duši z podzemí. V orfických hymnech se píše o „světle,

Sobota patří Saturnovi. Je to den kamene a popela, den, kdy se vše zastaví a obrátí dovnitř. Tam, kde Merkur přináší hlas a Jupiter učení, kde Mars přináší boj a

Když lidem řeknu, že pracuji s mrtvými, většina z nich se zatváří, jako bych právě přiznala, že doma skladuju kosti. Přitom málokdo řeší, že s naprostou samozřejmostí mluví k bohům,

Pátek patří Venuši. A i smrt má svou lásku. Protože nekromancie není jen o příkazech a učeních – je také o touze, o vztazích, o těch, které milujeme, i když

Čtvrtek patří Jupiterovi. Je to den, kdy se smrt nestahuje do stínů, ale otevírá se v celé své majestátní síle. Den, kdy se mrtví nevracejí jen proto, aby nás děsili,

Středa patří Merkurovi. Je to den posla, který kráčí volně mezi světem živých a světem mrtvých. V řeckých magických papyrech se objevuje jako průvodce, který drží klíč k hrobům a

Úterý patří Martovi, bohu války. Je to den, kdy se hranice nerozpouští, ale rýsují ostře. Kdy nejde o tiché naslouchání, ale o výkřik. Nekromancie v martovském dni není něžná. Je

Říct „zůstávám uprostřed“ zní moudře – ale není to nic jiného než volba, která pomalu dusí. A váhání má svou cenu. Na první pohled může působit vznešeně říct: „Já se

Jak blízko jste ochotni pustit to, co není lidské – až k dechu, kůži a krvi? Když se někde objeví zmínka o „milostném spojení s duchy“, většina lidí se ušklíbne.

Smrt nás děsí… a přitom v sobě nese víc života, než si chceme připustit. Někdy se mě lidé ptají, proč to dělám. Proč otevírat dveře, které zůstaly zavřené celá staletí.