Když se řekne „egyptská magie“, většina lidí si představí chrám, mumii, pár hieroglyfů a samozřejmě Knihu mrtvých, protože to přece zní dostatečně tajemně a egyptsky. Jenže ve skutečnosti má PGM s tímhle obrázkem asi tolik společného jako IKEA katalog s Iliasem.
Řecko-egyptské magické papyry (Papyri Graecae Magicae) nejsou ani hieroglyfické, ani mrtvé, a už vůbec ne z Alexandrijské knihovny. Jsou to texty, které psali skuteční praktičtí mágové – ne kněží, ne filozofové, ale lidé, kteří chtěli, aby kouzlo fungovalo.
Co jsou to vlastně PGM? Zhruba mezi 2. a 5. stoletím našeho letopočtu se v Egyptě psaly magické texty, které míchají řeckou filozofii, egyptské božstvo a trochu praktické magie do jednoho fascinujícího guláše. Tyto texty se později dostaly do Evropy a byly vydány jako The Greek Magical Papyri in Translation (ed. Hans Dieter Betz, University of Chicago Press). Většina z nich je napsaná řecky, menší část démoticky, tedy tehdejší „lidovou“ formou egyptštiny, kterou používali písaři i mágové v běžné praxi. Hieroglyfy k tomu rozhodně nepotřebujete – pokud ovšem vaším cílem není udělat dojem na turistickém veletrhu.
PGM obsahují všechno od kouzel na lásku, ochranu, slávu, neviditelnost až po evokace bohů a démonů. Jsou to texty rituální, teurgické, někdy filozofické, ale hlavně funkční. Najdete tam třeba návod, jak „přimět boha, aby sestoupil a mluvil s tebou tváří v tvář“ – a to je rozhodně víc než další recyklace Knihy mrtvých z esoterického e-shopu.
Je zvláštní, kolik lidí si myslí, že všechno, co se našlo v Egyptě, je Kniha mrtvých. Ta byla ovšem pohřebním textem určeným pro posmrtný život, zatímco PGM jsou magické návody pro živé. Jedna vás má provést Duatem po smrti, druhá vás naučí, jak vyhnat démony ze svého domu (doslova – PGM IV 1227–64). Časově mezi nimi leží zhruba tisíc let rozdílu a kulturně propast mezi staroegyptským chrámovým rituálem a řecko-římskou magickou laboratoří. PGM tedy nevznikly v době pyramid, ale v době, kdy už byl Egypt provázán s řeckou kulturou, Isis začala mluvit řecky a Hermés se učil kouzlit od Thovta.
Další oblíbený mýtus říká, že pocházejí z Alexandrijské knihovny. Nepocházejí. PGM se nenašly v žádném kouzelném suterénu knihovny, ale převážně v Thébách a dalších místech v Horním Egyptě. Někdo prostě zakopal krabici s magickými papyry, protože věděl, že římská byrokracie nemá smysl pro poezii, a my ji o tisíciletí později zase vyhrabali.
Proč to lidé pletou? Protože slovo Egypt v mozku spouští Pavlovův reflex: hieroglyfy, faraon, pyramida, kočka. Jenže PGM vznikají v úplně jiném světě – v době, kdy se Isis, Hekaté, Hermés a Jéšua setkávají na jednom oltáři a bůh může být klidně jeden i tři, podle toho, jaké máš kadidlo.
Magie PGM není muzeální exponát. Je to živý, syrový systém, ve kterém se setkávají theurgie, rituál, extáze, astrální práce a filosofie. Když se v nich začneš orientovat, zjistíš, že spíš než o „rekonstrukci“ jde o přímé spojení – mezi člověkem, démonem a bohem.
PGM jsou fascinující, protože jsou upřímné. Nepředstírají čistotu, ani akademickou sterilitu. Jsou to texty psané lidmi, kteří chtěli něco změnit – počasí, osud, vztah, svět. Jsou plné chyb, improvizací, zoufalství i geniality. A hlavně: ukazují, že magie starověku nebyla pověra, ale metoda, jak mluvit s realitou jinak.
Takže ne, nepotřebujete ovládat démotické písmo. Stačí trochu soudnosti, schopnost číst a chuť pochopit, že magie pozdní antiky nebyla fantasy, ale realita. A příště, až vám někdo začne vykládat, že PGM jsou jen Kniha mrtvých přepsaná v řečtině, klidně mu to potvrďte – a pak mu pošlete odkaz na Betze a odkažte ho do Théb. Tam tenhle příběh opravdu leží.
