U Plótina má individuální duše zvláštní provozní výhodu. I když sestoupí k tělu, něco z ní zůstává nahoře, v inteligibilním světě, a nikdy nepřestává kontemplovat. Může zapomenout, může se připoutat, může se považovat za celý svůj pozemský provoz, ale někde nad tím vším stále běží původní spojení.
Proklos se na tuhle konstrukci podívá a řekne: ne. Takto se duše rozdělit nedá.
Každá individuální duše, která sestupuje do vznikání, sestupuje celá. Žádná její část nezůstává nahoře a nevykonává tam nepřetržitou intelektuální činnost. Kdyby něco v duši myslelo věčně, neměnně a bez přechodu od jednoho předmětu k druhému, nebyla by to část duše, ale intelekt. A kdyby nejvyšší část duše zůstávala trvale dokonalá, zatímco zbytek bloudí dole bez její vlády, nebylo by jasné, proč svou dokonalostí neudržuje v pořádku celý systém. Proklova teze je tedy nekompromisní: sestoupila celá.
Na první pohled to vypadá, že tím duši odstřihl od domova. Plótinovský horní balkon je prázdný, nikdo na něm nezůstal, světlo zhaslo a klíče jsou dole s nájemníkem.
Jenže právě tady začíná proklovská architektura.
To, že nahoře nezůstala část individuální duše, neznamená, že duše přestala být přítomná ve svých příčinách. Každý účinek podle Prokla zároveň setrvává ve své příčině, vychází z ní a vrací se k ní. Setrvání, procese a návrat nejsou tři po sobě jdoucí etapy, jako by věc nejdřív bydlela nahoře, potom se odstěhovala a nakonec si podala žádost o návrat. Jsou to tři současné stránky její existence. Účinek je od příčiny odlišený, protože z ní vyšel, ale nikdy se nestane kauzálně osiřelým.
Právě tenhle rozdíl organizuje celý druhý graf.
U Plótina zůstává nahoře něco z duše. U Prokla zůstává duše nahoře ve své příčině.
Není tam jako skrytá osobní záloha, která dál žije svůj dokonalý život. Je tam způsobem, jakým účinek předem setrvává v tom, co jej zakládá. Proklos tedy nespravuje přerušené spojení tím, že by člověku našel nesestouplý kus jeho vlastního já. Staví mnohem rozsáhlejší síť, v níž žádná úroveň neexistuje sama ze sebe a žádný návrat neprobíhá mimo příčiny, které danou bytost nesou.
Proto se u něj mění i význam vertikály. Plótinovský graf mohl pracovat s několika velkými patry: Jedno, Nús, Duše, Příroda, kosmos, látka. Proklos mezi ně vloží celé řády a každému přesně přidělí, z čeho vychází, co zprostředkovává a k čemu se vrací. Z kosmického výtahu se stává dopravní síť s přestupními uzly. Ne proto, že by měl zálibu v komplikovaných jízdních řádech, ale protože návrat musí probíhat přes tutéž soustavu prostředníků jako procese. Co sestoupilo přes několik příčin, nevrací se přímým skokem, ale přes tytéž příčiny v opačné orientaci.
A vertikála sama o sobě ještě nestačí. Kdyby proklovský vesmír tvořila jen patra nad sebou, byl by to pořád jen podrobnější žebřík. Skutečnou změnou je to, že jím prostupují seiry, řady vedené napříč všemi úrovněmi. Každá henáda je hlavou jedné takové řady a ta pak pokračuje dolů přes intelekty, duše, daimony, lidi, zvířata, rostliny a kameny až k tomu nejmenšímu, co ještě nese její podpis. Sluneční řada nekončí u sluneční inteligence: pokračuje k heliotropu, který se otáčí za svým vůdcem, ke kohoutovi, který hlásí úsvit, a ke zlatu.
Vertikála tedy říká, na jaké úrovni bytí něco je. Řada říká, čí to je. A teprve obojí dohromady dává adresu, protože v proklovském kosmu nestačí vědět, jak vysoko stojíš; musíš vědět, ke které řadě patříš, jinak nemáš kudy nahoru. Odtud plyne i to, proč jsou v téhle tradici najednou důležité kameny, rostliny a zvířata: nejsou to symboly v našem slabém slova smyslu, jsou to nejnižší články řad, tedy místa, kde se dá do sítě sáhnout zdola. Tomu se říká synthemata a je to zároveň důvod, proč theurgie potřebuje hmotu.
To neznamená, že každá duše musí při návratu vědomě vyplnit formulář v každém metafyzickém patře. Znamená to, že nic se nespojí s první příčinou tak, že přeskočí vlastní ontologickou stavbu. Duše se vrací skrze to, čím je: skrze vlastní očištění, skrze intelekt, jehož se účastní, skrze božský řád, pod který patří, a nakonec skrze příčiny, které jí dávají jednotu.
Proklovská duše totiž není beztělesná kulička, která jednou spadne do biologického těla a po smrti z něj zase vyskočí. Každá individuální duše má vlastní trvalé vozidlo, ochéma, první tělo, které je s ní spojeno nezávisle na právě užívaném pozemském organismu. Při sestupu na sebe toto vozidlo nabaluje další, stále hmotnější vrstvy a duše získává nižší životní schopnosti potřebné pro pobyt ve vznikání. Při návratu se tyto vrstvy zase odkládají. Vzestup tedy není útěk duše z těla jediným skokem, ale postupné svlékání toho, co k ní přibylo během sestupu.
Tady se proklovský model vizuálně liší od plótinovského ještě výrazněji. U Plótina jsme mohli nakreslit horní kotvu a říct: něco z duše zůstalo nahoře. U Prokla horní kotva uvnitř individuální duše zmizí. Místo ní se objeví řetězec vazeb:
individuální duše, její vozidlo, vyšší duševní řády, intelekty, bohové a první princip.
Duše sestoupila celá, ale nesestoupila sama.
Je nesena tím, z čeho pochází, a zároveň je zařazena pod božskou duši, jejíž řád napodobuje a prostřednictvím níž je vedena vzhůru. Proklova hierarchie proto není sbírkou vzdálených nadřízených, kteří sledují duši z bezpečné výšky. Je to soustava účasti. Vyšší příčina není přítomná až na konci cesty. Je přítomná v každém účinku podle jeho kapacity a umožňuje mu vůbec být tím, čím je.
Ani tady se pád nerovná prostému vzniku světa. Kosmos není závada a sestup individuální duše není důkazem, že se božský plán porouchal. Proklova duše je ze své podstaty pohyblivá a její činnost se rozvíjí v čase. Sestup a návrat patří k jejímu cyklickému životu. Porucha nastává tehdy, když se duše podřídí nižším způsobům života, nechá se řídit vášněmi a ztratí schopnost obracet svůj pohyb k příčinám.
Návrat tedy neznamená: najdi v sobě patro, které nikdy nesestoupilo.
Znamená: obnov správnou účast na tom, co tě přesahuje a co tě nikdy nepřestalo zakládat.
Rozdíl není malý. Plótinovský návrat má podobu probuzení k vlastnímu vrcholu. Proklovský návrat má podobu znovuuspořádání celého řetězce. Duše musí očistit své činnosti, odložit nižší nánosy, obnovit vztah ke svému vozidlu, obrátit se k intelektuálním příčinám a nechat se vést božskými řády, jejichž působení prochází celou skutečností.
A právě tady do modelu vstupují Chaldejská orákula.
Ne jako cizí ornament nalepený na proklovskou metafyziku, ale jako jazyk, který části této sítě pojmenuje božskými obrazy, prostředníky a theurgickými funkcemi. Proklos dodává konstrukční výkres. Chaldejská vrstva ukazuje, kudy v něm vede proud, kdo obsluhuje přechody a proč se návrat nedá dokončit pouze tím, že si duše správně vysvětlí sama sebe. Té vrstvě bude patřit samostatný text, protože má vlastní terminologii, vlastní hierarchii prostředníků a vlastní představu o tom, co se s duší při výstupu doopravdy děje.
Plótinos říká: Ne všechno z tebe odešlo. Vrať se k tomu, co zůstalo nahoře.
Proklos odpovídá: Sestoupila jsi celá. Ale nic z toho, co tě skutečně zakládá, tě nepřestalo nést.
V prvním modelu je návrat obnovením vědomí vlastní nepřerušené osy. Ve druhém je obnovením provozu celé soustavy vazeb.
Tajný balkon zmizel. Budova však mezitím dostala nosnou konstrukci.
