Znáte to ráno, kdy stojíte v kuchyni s hrnkem v ruce a váš mozek zjevně ještě úplně nenabootoval? Zíráte do otevřené lednice, a ačkoliv racionálně víte, že se tam od včerejšího večera žádné nové jídlo teleportovat nemohlo, stejně tu prázdnou poličku hypnotizujete s naprosto prázdným výrazem.
V tu chvíli si rozhodně nepřipadáte jako suverénní architekt vlastního osudu. Spíš jako bezejmenný komparzista v levném filmu, který dostal za úkol donekonečna utírat ten samý stůl v pozadí kavárny, zatímco hlavní hrdinové někde jinde prožívají ten skutečný děj. Jste přepnutí na naprostého autopilota. Váš systém běží jen na nezbytný záložní zdroj, oči fungují jako webkamery s mizerným rozlišením a vaše svobodná vůle se momentálně smrskla na jediné klíčové rozhodnutí: jestli si tu kávu zalijete vodou, která v konvici už pět minut chladne, nebo ji zapnete znovu (abyste na ni vzápětí zase zapomněli).
Je to režim Pasažér. A je to vlastně strašně pohodlné. Nic moc se od vás nečeká, jen tak existujete a plujete dnem, dokud se nestane ta jedna nevyhnutelná věc. Dokud do vás systém nestrčí.
A pak se systém zadrhne. Většinou to začne naprostou banalitou. Zakopnete o roh postele, který tam přece včera stoprocentně nebyl. Nebo si tu pracně vybojovanou, vlažnou kávu vylijete rovnou na čistou košili přesně tři minuty před odchodem z domu. A v tu chvíli se ten letargický komparzista ve vás probudí a začne se dožadovat svých odborářských práv.
Váš vnitřní monolog okamžitě vytočí bezplatnou linku na Oddělení vesmírných stížností. Zvednete oči ke stropu, protože tam nahoře přece sídlí to Vyšší Já, ten velký Kosmický Manažer, co má váš život na starosti, a spustíte: „Haló? Já mám ale právo na klidné ráno! Chci se cítit dobře, to je přece tvůj job mi s tím pomáhat! Kde je moje kompenzace za tenhle zkažený den? Tohle jsem si do svého osobního scénáře rozhodně nenapsala!”
A vesmír? Vesmír udělá přesně to, co dělá každá správná korporátní infolinka. Zahraje vám do hlavy trochu ezoterického šumu, automatický hlas vám oznámí, že všechny vyšší instance jsou momentálně zaneprázdněny řešením supernov v sousední galaxii, a nechá vás v tom. Zákaznická podpora pro osobní dramata a polité košile je totiž trvale nedostupná. A vy tam stojíte, zíráte na tu hnědou skvrnu a najednou si uvědomíte jednu naprosto zásadní, děsivou a zároveň osvobozující věc.
Křičet na vesmír, že máte svaté právo na čistou košili a vnitřní klid, je totiž úplně stejné, jako bušit pěstmi do monitoru počítače, protože se vám nelíbí, co zrovna ukazuje webová stránka. Ten monitor za to nemůže. Jsou to jen vyrenderované pixely. Výsledek už proběhlého kódu.
Vaše fyzické tělo, ta politá košile, ta naražená noha, to všechno je jen hmota, ten „obraz na obrazovce”. A vy celou dobu žijete v domnění, že jste jenom tím běžícím programem, který musí trpět, když se hra zrovna seká. Jenže pak si všimnete jedné naprosto zásadní věci, kterou jste doteď přehlíželi. Přímo před vámi leží klávesnice.
Kdyby totiž vesmír chtěl, abyste byli jen pasivním divákem, který má poslušně odehrát svůj předem napsaný osudový scénář, nikdy by vám do nervové soustavy nenainstaloval tak absurdně předimenzovaný software. Nedal by vám obrazotvornost. Nedal by vám vůli. Nedal by vám schopnost vzít svou pozornost a zaměřit ji jako laser na jedinou myšlenku. Tyhle nástroje totiž nedostávají komparzisté, kteří mají jen utírat stůl v pozadí. Tyhle nástroje, tu takzvanou magii, dostávají výhradně administrátoři.
A tak tam dál stojíte v té stejné kuchyni. Skvrna na košili nezmizela, roh postele se neomluvil a fyzická realita se nijak magicky neposkládala do duhy. Hmotný svět má totiž obrovskou setrvačnost a na luskání prstů nereaguje. Zvenčí se nezměnilo vůbec nic.
Ale uvnitř se změnila celá vaše architektura.
Zavěsíte ten nesmyslný telefon na vesmírnou infolinku. Přestanete mlátit do monitoru. Místo toho si pomyslně sednete ke klávesnici a s lehkým úsměvem se přepnete z režimu Pasažér do režimu Admin. Dojde vám totiž, že theurgie a magie nejsou o tom, že si zničehonic vyčarujete suché oblečení nebo donutíte realitu, aby vám umetala cestičku. Jsou o tom, že přestanete být obětí vlastního kódu.
Už nečekáte, co vám systém hodí pod nohy, abyste na to mohli jen reagovat. Vezmete si zpátky kontrolu nad tím, jak se ten kód bude dál psát. Není to žádná kosmická arogance, je to jen přijetí absolutní zodpovědnosti za svůj vlastní systém. Už nejste komparzista čekající na povel, kterému se ‚děje život‘. Jste hlavní operátor.
A s tímhle novým vědomím chutná i ta napůl rozlitá, studená ranní káva tak nějak… svobodněji.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
