Svět je plný motivačních hesel o tom, jak jsme strůjci svého osudu a že záleží jen na nás, jakým směrem se náš život vydá. Když se ale podíváme na vnímání osudu v dějinách lidstva, zjistíme, že naši předkové tak jednoznačný pohled na věc neměli. Naopak, v mnoha kulturách byl osud vnímán jako předem určený, tkaný božskými bytostmi, a člověk se mu mohl postavit jen do určité míry – ale nikdy ho zcela přepsat.
Osud jako síť, ne tabula rasa
Ve starověkém Řecku tkaly Moiry nitky osudu a určovaly délku života každého člověka. V severské mytologii plétly Norny osudy smrtelníků i bohů. A v slovanských pohádkách byly Sudice ty, které rozhodovaly o budoucnosti novorozeněte. Myšlenka, že by si člověk mohl svůj osud kompletně přepsat a libovolně měnit, by tehdejším lidem připadala absurdní. Ano, mohli jsme ovlivnit detaily – rozhodnout, zda se postavíme čelem k výzvám, nebo se jim podvolíme. Ale celková cesta byla již daná.
Dnes žijeme v době, která glorifikuje individualismus a vlastní sílu. “Stačí se rozhodnout a všechno změníš!” – jenže realita je mnohem složitější. Ne každý má stejné možnosti, stejné podmínky a stejnou sílu měnit svůj život. A někdy prostě žádné řešení neexistuje, žádná kouzelná mantra ani pozitivní myšlení nás z těžké situace nevyvede.
Co když osud není o změně, ale o přijetí?
Představa, že bychom měli život neustále přetvářet k obrazu svému, může být paradoxně velkým zdrojem frustrace. Pokud si totiž myslíme, že máme absolutní kontrolu nad svým osudem, pak každé selhání vnímáme jako osobní prohru. Ale co když nejde o to, všechno měnit, nýbrž najít naplnění v tom, co k nám přichází?
Někdy se dostaneme do situací, které jsou natolik složité, že prostě není možné “vůlí změnit svůj život”. Nemoc, ztráta blízkého, neštěstí, katastrofa – to jsou věci, které si nevybíráme a nad kterými nemáme kontrolu. Místo toho, abychom se neustále snažili něco přetvořit a bojovat proti osudu, můžeme hledat smysl v tom, co je. Přijmout svou cestu ne jako něco, co musíme neustále přetvářet, ale jako něco, čím musíme projít důstojně.
I bohové se musí sklonit
V mýtech se opakovaně ukazuje, že ani bohové nejsou zcela svobodní – podléhají zákonům osudu stejně jako smrtelníci. Zeus nemohl zabránit smrti svého syna Sarpédona. Odin věděl, že Ragnarok přijde, a přesto se na něj připravoval, místo aby se ho snažil zvrátit. Pokud i nesmrtelné bytosti musí v určitých momentech přijmout svůj osud, proč bychom my, lidé, měli věřit, že můžeme mít neomezenou moc nad svými životy?
Možná bychom se měli přestat tolik soustředit na “přetváření svého osudu” a místo toho se ptát: Jak můžeme naplnit svůj život v rámci toho, co je nám dáno? Jak můžeme jít svou cestou důstojně, i když nás zavede na místa, která jsme si nevybrali?
Život není jen o tom, jak moc ho dokážeme změnit. Někdy je spíše o tom, jak ho dokážeme žít – i když nevede přesně tam, kam bychom si přáli.
