Vzpomínka na rovnováhu (aneb co když jsme to už žily?)

Mluví se o ženské síle jako o cíli.
O svobodě jako o něčem, co si musíme zasloužit.
O rovnoprávnosti jako o výsledku, na kterém musíme pracovat, vyjednat ho, obhájit, občas i přetlačit přes neochotu, nepochopení a historickou setrvačnost.

Jako by to všechno leželo někde daleko před námi – v budoucnosti, která nastane, až budeme dostatečně připravené. Až si to zasloužíme. Až se trochu ztišíme, uklidníme, narovnáme.

Ale co když to není jen před námi?
Co když je to zároveň něco, co si pamatujeme?

Možná si naše tělo pamatuje, jaké to bylo, když ženský hlas nemusel znít jako ozvěna vlastního souhlasu.
Když tělo nebylo projekt ke zlepšení, ale místo, kde se odehrává život.
Když dotek nebyl výsada, ale jazyk, a kdy síla ženy nebyla něčím, co je třeba zkrotit, zmírnit nebo obalit omluvou, ale přirozenou součástí rovnováhy.

Možná si pamatujeme stav, kdy spolu ženské a mužské kvality netočily přetahovanou o moc, ale prostě jen byly – vedle sebe, spolu, v souhře.
Ne jako opozita, ale jako dvě strany jedné řeky.

Když se dnes díváme zpátky, máme sklon myslet si, že tohle všechno je jen sen.
Ale archeologie říká něco jiného.
V posledních desetiletích objevujeme stopy kultur, které žily jinak.
V neolitu – v Anatolii, na Balkáně, v údolí Dunaje – existovaly komunity, kde nebyly žádné pevnosti, žádné paláce, žádné známky válek nebo hierarchické nadvlády.

Lidé žili v síti vztahů, ne v pyramidě moci.
A ve svých domech měli sošky žen. Bohyní. Matky. Plodnosti. Plynutí.
Ne trofeje, ne královny na šachovnici, ale symboly života.
Nezdá se, že by jim to přišlo zvláštní.

Nebyla to vláda žen – ale ani nadvláda mužů.
Byla to rovnováha. A možná právě ta je tím, co jsme ztratily.

Pak přišla změna.
Válečné kultury, které přinesly s sebou hierarchii, dobyvačnost, nadvládu, pravidla a kontrolu.
Bohyně ustoupila bohu.
Moudrá žena se proměnila v čarodějnici na hranici.
Tělo začalo být kontrolováno. Hlas ztišen. Magie zatracena.

A od té doby se učíme, jak nebýt příliš.
Příliš hlasité. Příliš silné. Příliš tělesné. Příliš přítomné.
Příliš v sobě.

Ale oheň nezhasl. Jen se schoval.
Přikryl se slušností, přizpůsobením a několika stovkami let ticha.

Dnes, když zapalujeme svíčky, kreslíme kruhy, tvoříme oltáře nebo šeptáme jména, která nikdo v našem okolí nezná, často máme pocit, že děláme něco zvláštního. Něco „spirituálního“. Možná i trochu nepraktického.
Ale ve skutečnosti děláme něco velmi přirozeného.
Něco, co není útěk od reality, ale návrat do paměti.

Magie – ta, kterou tvoříme každým gestem, každým dotekem, každým tichým „ano“ sobě samé – je možná jen jiný způsob, jak si vzpomínat tělem.

Ne na konkrétní místo, ale na stav.
Na svět, kde ženské nebylo k umlčení.
Kde jsme nemusely být odvozené. Nebo vysvětlované.
Kde nebylo třeba se obhajovat, protože samotná přítomnost byla dost.

A možná právě proto nás to táhne zpátky ke kruhům.
Ne kvůli nostalgii. Ale kvůli rovnováze.

Nechceme zpátky do jeskyní.
Ale chceme zpátky do těla. Do hlasu. Do prostoru, kde žena není nepatřičná –
ale požehnáním.

Návrat není zpátečka.
Je to obrat.
Je to gesto, kterým si bereme zpět to, co nám nikdy nemělo být odebráno.

Ten svět možná není ztracen.
Možná jsme to my, kdo si na něj právě teď znovu vzpomínají. 

Tiumen

Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.

K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.

Články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související