Hřbitovy jsou místa, kde se svět živých dotýká světa mrtvých a každý má svou duši. Někde klidnou, laskavou a přívětivou, jinde sevřenou, neklidnou i otevřeně nepřátelskou.
V hrobech leží nejen ostatky, ale také příběhy těch, kteří tu byli před námi. A mezi nimi stojí ten, kdo nad nimi všemi bdí. Strážce hřbitova.
Strážce není vždy jeden konkrétní duch. Někdy je to první pohřbený člověk, jindy místní duch, který začal o hřbitov pečovat. Může být i bytostí vytvořenou vírou, emocemi a myšlenkami těch, kdo na hřbitově sní svůj věčný spánek, i těch, kdo sem s úctou, bolestí i nadějemi přicházejí. Je trochu všemi a zároveň nikým konkrétním.
Střeží hranici mezi světy, aby se navzájem nerušily, ale také vytváří brány, skrze které se obyvatelé obou světů mohou setkávat.
Proč se strážcem pracovat?
Protože stojí na pomezí předků a místních duchů.
Může být ochranou silou, která nás doprovází při práci se zemřelými i v běžném životě. Pomáhá, když se učíme slyšet hlasy předků, a dokáže být přímluvcem i u jiných zásvětních bytostí. Může nám pomoci cestovat do zásvětních říší a poskytnout podporu při práci se smrtí, umíráním a světy za oponou.
Ke strážci se přistupuje s respektem, ne s přehnaným očekáváním nebo požadavky. Nejdřív se na hřbitov přichází pozdravit, vnímat a naslouchat. Teprve potom mluvit, prosit a žádat.
Pro strážce i duše zemřelých a další duchy místa se hodí přinést dary. Mohou to být květiny, svíčky, jablka nebo mince.
Strážci nejsou nároční, ale poznají, jestli přicházíme s úctou a bereme kontakt s nimi vážně.
Kdo se strážce naváže vztah, má v něm spojence a ochránce, který drží rovnováhu a pomáhá, aby se ani naše vlastní hranice nerozpadly při kontaktu se zasvětím.
