Buddhismus a novoplatonismus

Když se podíváš na západní duchovní scénu, buddhismus vypadá jako dokonalý produktový design. Čisté linie, jemné barvy, meditující člověk na skále, slova jako „mindfulness“, „štěstí“, „přijetí“. Na povrchu to působí jako spirituální wellness balíček: trocha dechu, trocha soucitu, trocha „neulpívání“ a život bude najednou víc hygge. Jenže pod tím je něco úplně jiného.

Buddhismus není čajový dýchánek, ale chirurgicky přesná věda o mysli, která tě v ideálním případě zbaví i poslední iluze o tom, že „ty“ vůbec existuješ.

Novoplatonismus naopak nevypadá jako wellness vůbec. Ten vypadá, jako kdyby ti ho doporučil excentrický profesor, který tráví víc času s Plotínem než s lidmi a tváří se, že to je naprosto rozumná životní volba. Hierarchie bytostí, božské stupně, duše, která se má z chaosu zvednout zpátky k Jednomu.

Z určitého úhlu pohledu ale oba systémy mluví překvapivě podobnou řečí. Buddhistické „prožívající, prožívané a samotné prožívání jsou jedno“ není zas tak daleko od novoplatonské zkušenosti, kdy pochopíš, že tvá duše není izolovaný ostrůvek, ale něco, co je zakotvené v božském a v Jednom. Jenže ten rozdíl, kam se to celé má dovést, je zásadní.

Buddhismus se dívá na ego jako na omyl, který lze rozebrat na součástky a rozpustit v prázdnotě. Novoplatonismus ego neuctívá, ale bere vážně duši jako něco, co se má pozvednout, pročistit, rozšířit a propojit s hierarchií božských inteligencí. Jeden systém ego rozpouští, druhý ho nechá udělat kosmickou kariéru.

V buddhismu se to často shrnuje do: probuď se, prohlédni prázdnotu, a hotovo. Ano, různé školy, různé nuance, bódhisattvovský ideál to celý ohromně komplikuje směrem k soucitu a zůstávání „ve hře“. Ale ten základní dojem je často takový: konečná stanice, osvícení, konec příběhu. Jako kdyby to „potom“ už nebylo potřeba řešit. Pokud jsi dosáhl osvobození, gratulace, konec titulků. Jasně, předpokládá se, že budeš chtít být bódhisattva, ale to už je tak trochu morální DLC.

Novoplatónská theurgie to má jinak. Spoj se s Jedním, s bohy, s božskou hierarchií – a šou teprve začíná. Neexistuje moment, kdy si duše sedne na obláček a řekne si: „hotovo“. Spíš něco jako: „byla ti svěřena vyšší úroveň hry, tak koukej makat.“ Je v tom něco krutého a zároveň podivně logického: pokud jsi se dotkla Jednoho, tak tím spíš máš co dělat pro celý řetězec bytostí pod sebou.

A teď otázka, kterou si můžeme dovolit položit jen proto, že ji nikdo neumí zodpovědět: je ve finále všechno prázdné, nebo je všechno součást Jednoho?

Buddhistická odpověď by šla směrem k prázdnotě všech jevů.

Novoplatonská odpověď vede k Jednomu, které je za vším, co je.

Z hlediska čisté logiky by se z toho daly udělat nekonečné disputace, ale podezírám, že kosmu je celkem jedno, kdo si na semináři obhájí lepší esej.

Mně připadá lákavější možnost, že ve skutečnosti není jeden „konec“ pro všechny. Že si do určité míry volíme, kam to celé míří.

Děláš praxi, jejímž cílem je rozpuštění ega a prohlédnutí prázdnoty – a pokud ji děláš opravdu důsledně, dostaneš se tam. Děláš praxi, jejímž cílem je spojení s bohy a Jedním – a pokud vytrváš, dostaneš se tam. Není nutné rvát buddhismus do novoplatonismu a novoplatonismus do buddhismu. Možná jen existuje víc cílových stanic, než jsme ochotni si přiznat, a každý systém ti nabízí jinou.

To, co dělá buddhismus pro Západ tak magnetický, je podle mě jedna věc: dá se elegantně odříznout od božského, aniž by se zhroutil. Buddhistická božstva – zvlášť ve vadžrajáně – jsou na úrovni doktríny aspekty mysli. Nemají vlastní agendu, nejsou to „osoby“ ve stejném smyslu jako Hekaté nebo Dionýsos, a v posledku jsou prázdná. Mají blíž k archetypům než k bohům v tvrdém polyteismu. Což se skvěle prodává v prostoru, kde archetypy ještě jakž takž projdou, ale bohové se mnohým ježí v krku.

Novoplatonismus na tohle není moc instagramově stavěný. Západu by šlo snadno vysvětlit, že buddhismus je „psychologie plus meditace“, zatímco vysvětlit, že Iamblichos mluví o reálných božských inteligencích, které nejsou projekce psyche, už zvedá víc obočí. Přitom z hlediska struktury je to taky čisté zlato: máš hierarchii, máš kosmický smysl, máš cestu duše, máš praxi, která není náhodná ani nahodilá. Jen to nevypadá jako něco, co by se dalo zabalit do appky s meditacemi před spaním.

Možná tedy ale nejde o to, najít jednu správnou odpověď na otázku „prázdnota, nebo Jedno“. Důležitější je, jaký typ konce hry vlastně chceš hrát ty. Jestli ti víc dává smysl rozplynutí v tichu prázdnoty, kde už není komu co vysvětlovat. Nebo zapojení do řetězce božských inteligencí, kde spojení s Jedním neznamená klid, ale spíš trvalé povýšení a víc povinností.

V obou případech je dobré si všimnout jedné věci: tvůj nervový systém do toho taky mluví. Někomu sedí představa konečného utišení, kde se subjekt, objekt i prožívání stáhnou do jednoho pole zkušenosti a přestanou dělat drama. Jiný typ duše potřebuje vědět, že existuje kosmická architektura, bohové, Jedno, a že vztahy s nimi se dají kultivovat donekonečna.

Ať už tě víc láká osvícení jako tiché rozplynutí, nebo spojení s Jedním jako nekonečný upgrade duše, jedno je jisté: pokud tě to bere doopravdy, nedostaneš z toho jen hezký citát na Instagram. Spíš dlouhodobý závazek, který ti buď rozebere ego na šroubky, nebo ti přidělí nadřízené v božské hierarchii. V obou případech „spirituální wellness“ končí poměrně rychle.

Tiumen

Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.

K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.

Články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související

SamhainSamhain

V základech většiny soudobých oslav, které probíhají na evropské a severoamerické půdě, je keltský svátek Samhainn či Samhuinn, který dal název svátku Samhain v moderním Kole roku. Tento starý keltský