Zimní svátky jsou Příběh, který píšeme už tisíce let.
Od prvního okamžiku, kdy se lidé začali těšit na návrat světla, přes obětiny u posvátných ohňů, svátky a tradice pohanů, narození Ježíška, až po coca-colu a kapra.
Jsou to mýty starší než čas, vrstvy folkloru, kultury a našich osobních vzpomínek, které se skládají na sebe tak dlouho, že už ani nejde rozeznat, kde a kdy to začalo.
A právě proto jsou zimní svátky tak krásné.
Moderní oslavy nezačaly coca-colou, i když proslavila pána v červeném a posunula skandinávské dárkonoše a britského Otce Vánoc do moderní podoby. Nezačaly ani Dickensovou Vánoční koledou, přestože stvořila nesmrtelného lakomce, který byl grinchem dávno předtím, než se tenhle zelenáč stal symbolem odporu vůči Vánocům.
Nezačaly ani u Tudorovců a jejich bujarých oslav, které pod vánoční veselicí udržely tradice starší než církev. Ani na mrazivém severu u oslav Julu, ani v Matčině noci, ani u megalitických kalendářů čekajících na zrození nového slunce.
A přitom se v každém z těch okamžiků rodily znovu. Každá stránka zimních oslav vede k další a posouvá Příběh dál, do další kapitoly, dalšího století i tisíciletí, v němž se svět znovu snaží porozumět temnotě, zimě a naději.
A přibyla k tomu ještě jedna vrstva, ta naše moderní a popkulturní.
Milovaná i vysmívaná, ale stejně neodmyslitelná jako Tichá noc. Místo Sleipniho mává Popelka z Juráška, zosobněním vánočního chaosu je Billy Mack a jeho zoufalý návrat do hitparád, a punč s tuzemákem nahradil wassail. Cukroví podle babičky střídají trendy s životností jednoho adventu. A vůbec to nevadí. Moderní vrstvy Příběh jen posilují.
Zimní tradice jsou jako nádherná tapiserie, která je s každým rokem bohatší. Můžeme se na ni napojit kdykoliv. Na celý Příběh, nebo jen na tu část, která nás letos volá. Podle tradic, které milujeme. Nebo těch, které si právě tvoříme. I to je vánoční tradice. Neustálá aktualizace.
A právě o tom bude prosincová Klubovna a webinář o zimních ne/tradicích a jejich uchovávání i tvorbě.
