JÁ JSEM SÍDLO
Můj svět mezi světy není místo, kam chodím, ale stav, ve kterém jsem doma a kde je všechno na svém místě.
Dlouhou dobu jsem astrální práci vnímala jako proces výstupu mimo sebe. Až při stavbě Sídla mi došlo, že naopak vstupuji mnohem hlouběji do sebe sama, abych si postavila svět z čisté esence vlastní duše.
Někdy se do něj přesouvám podobně, jako bych cestovala. Projdu vstupy a krajinou, zpomalím, srovnám se a postupně se usadím sama v sobě. Jindy mi ale stačí se na astrální Sídlo nacítit a okamžitě stojím na cestě před ním. Není to zkratka ani lenost, ale tím, že jsem už naladěná na správnou frekvenci.
Čím víc si frekvenci Sídla udržuji, tím snazší je pro mě do něj přecházet i v běžném fungování.
Zvenčí to může vypadat jako únik z reality. Jenže práce v osobním astrálu není práce „tam venku“, ale hluboko uvnitř. Nechodím tam proto, abych eliminovala náročnost života, ale proto, abych se mohla znovu poskládat a měla prostor pro práci, která v hmotném světě není možná.
Když v běžném životě dokončím náročnou práci nebo zažiji něco těžkého a nemám kapacitu všechno hned integrovat, nejdu pryč z těla, ale do Sídla. Projdu se, sednu si, dám si čaj, nechám věci doznít. Teprve potom se vracím zpátky do běžného světa a zvládám ho s větší lehkostí.
Sídlo pro mě není místem, kde bych si nasazovala roli lepší nebo magičtější verze sebe sama. Jsem tam taková přirozeně, právě proto, že se nemusím omezovat ani oddělovat části sebe. A právě proto je to bezpečný prostor.
Postupně se to začalo promítat i do běžného života. Do vztahu k tělu, k hranicím i k tomu, jak se cítím sama se sebou i mezi lidmi. Pobyt v osobním světě mezi světy může být zábava, ale jeho vliv na každodenní život je pro mě tou největší odměnou.
Proto buduju Sídlo, ale zároveň jsem Sídlem. Prostor a identita se spojují a není kam utíkat, ani před čím.
