Rubrika: Tiumen

Je podzim, takže ti celá scéna nabízí totéž: temnotu. Stíny, sestupy do hlubin, práci se stínem, setkání s tím, čeho se bojíš. Vypadá to dobře na fotce a zní to

„Já jsem bezhlavý daimon, který má zrak v nohou. Já jsem mocný, který vlastní nesmrtelný oheň. Já jsem pravda, která nenávidí, že se na tomto světě dějí nespravedlivé skutky.“ Tuhle

Třetí den tady a došlo mi něco, co mě vzhledem k tomu, čím se živím, mělo napadnout dávno. Velká část současné magické scény básní o tom, že jejím skutečným domovem

Na první pohled vypadá Skryté sklepení duše jako inventura. Na druhý pohled taky. Není v tom žádný trik ani skrytá vrstva, která se odhalí třetí den: je to inventura. Čtrnáct

Stěhuju se na druhý konec světa. Ne na měsíc, na roky. A ať člověk plánuje jakkoli dlouho, nakonec se celý jeho život přepočítá na dvě čísla: kolik kilo unese letadlo

Kirké dala Odysseovi přesný postup: vykopat jámu loket na loket, kolem ní nalít medové mléko, sladké víno, vodu, posypat to bílým ječmenem, slíbit mrtvým jalovici a Teiresiovi zvlášť černého berana.

V době všeobecné kritiky umělé inteligence se kolem magie začíná rodit zvláštní představa: jako by o kvalitě rituálu rozhodovalo především to, zda se při jeho přípravě někde objevila AI. Jako

Bydlíte v domě, kde se v jednom kuse něco kazí. Tu praskne omítka, tu začnou drhnout dveře, jindy záhadně vypadnou jističe. Většina lidí na to reaguje tak, jak nás to

V každé firmě běží server, o kterém nikdo neví, k čemu je. Existuje jediný spolehlivý způsob, jak to zjistit: vypnout ho. Odpověď přijde do hodiny, obvykle od někoho, kdo křičí.

Každý, kdo nějakou dobu provozuje vlastní vnitřní prostor, ten jev zná. Laboratoř navržená do posledního šroubu, krajina prochozená stokrát, místo, kam se chodí bez jména a bez plánu. A jednoho