Na duchovní cestě přichází chvíle, kdy člověk zjistí, že vesmír není povinen splnit jeho představu o dobře navržené skutečnosti.
Do té doby se dá docela dobře žít s představou, že duchovní vývoj znamená postupné rozšiřování svobody. Člověk se očišťuje, zbavuje omezení, rozvíjí schopnosti a předpokládá, že když bude pokračovat dostatečně dlouho, bude jeho prostor stále větší. Méně překážek, více možností, více autonomie. Někde na konci se pak rýsuje stav, v němž už konečně nebude nic podstatného překážet tomu, aby byl přesně tím, čím být chce.
A pak přijde nepříjemnější část metafyziky. Hmota není porucha kosmu. Tělo není administrativní omyl. Některé hranice nejsou bloky čekající na odstranění, ale skutečné peras. Duše nemá nekonečný ontologický rozsah. Její funkce není věcí osobní volby. Realizace neznamená, že člověk jednou překročí všechny podmínky vlastní existence a dostane definitivní výjimku z provozního řádu skutečnosti. Jinými slovy: některé věci, které jste považovali za dočasné překážky na duchovní cestě, jsou součástí konstrukce.
A tehdy se dostaví velmi pochopitelná reakce: Tak to je ale úplně debilně udělaný.
Jestli má skutečnost pravidla, která se mi nelíbí, musí být špatná skutečnost. Jestli mě hmota omezuje, hmota je vězení. Jestli moje vůle není ontologicky suverénní, někdo mě zotročil. Jestli moje funkce nekončí ve chvíli, kdy mě přestane bavit, musí být celý systém sadistický. Z metafyzického zklamání se během několika minut stane kosmologie.
Mám pro to pracovní označení: gnostická puberta.
Nemluvím tím o historických gnostických systémech, které byly mnohem rozmanitější a komplikovanější. Mluvím o konkrétní duchovní reakci: člověk poprvé opravdu narazí na hranici a místo otázky „jak je skutečnost uspořádaná?“ začne řešit, proč byla skutečnost uspořádaná bez jeho předchozího souhlasu.
Demiurg je kretén. Hmota je past. Kosmos je vězení. Pravidla jsou podezřelá už tím, že jsou pravidla. Skutečně duchovní bytost by přece měla stát někde mimo ně, nezávislá na těle, čase, kauzalitě, funkci a pokud možno také na nutnosti v úterý ráno cokoli dělat.
Je v tom něco dokonale pubertálního. Ne proto, že by ten vztek byl hloupý. Naopak. Je to docela poctivá reakce na ztrátu několika velmi příjemných iluzí. Člověk totiž neztrácí jen představu, že všechno je možné. Ztrácí také představu, že hranice vždycky znamená chybu. Že pokud něco nedokáže překročit, ještě se dostatečně neočistil, nevyléčil, neodblokoval nebo nerozvinul. Že každá překážka je osobní lekce připravená na míru jeho růstu a když ji správně pochopí, dveře se zase otevřou.
Jenže některá překážka není lekce. Je to zeď. A stojí tam proto, že dům bez zdí není dům.
Tohle bývá bolestivější než lecjaká iniciační zkouška, protože duchovní kultura nás naučila považovat expanzi za samozřejmý znak vývoje. Víc vědomí, víc možností, víc moci, víc svobody, vyšší patra, širší přístup. Připustit, že realizace může naopak znamenat stále přesnější uskutečnění něčeho určitého, tedy zároveň omezeného, zní skoro jako degradace.
Nikdo nechce zjistit, že není kosmický multitool.
A když to zjistí, může být chvíli docela zdravé se na celý systém naštvat. Pořád je to poctivější než okamžitě začít vysvětlovat, že vesmír je přece ve skutečnosti nekonečně laskavý, všechno se děje pro naše nejvyšší dobro a každé omezení je jen další trauma čekající na rozpuštění.
ZIP – Zimní inspekce provozu
Adventní audio kurz: jednadvacet dní ve vlastním provozu
Zazipuj rok a přepni na zimní provoz.
Za rok se toho rozběhne hodně. Povinnosti, plány, drobná provizoria. Něco tě drží, něco spotřebovává víc energie, než se zdá, a něco běží dál prostě proto, že se k tomu už nikdo nevrátil.
Na jednadvacet prosincových dní se zastavíme u vlastního provozu. Projdeme, co letos běželo, co potřebuje péči a co může na zimu utichnout. Zápisy uložíme do jednoho pomyslného archivu, ke kterému se dá vrátit.
Každý den jedno audio, pět minut práce a hotovo. Zipování nepotřebuje složité rituály ani speciální pomůcky. Jen malou porci pozornosti, která se vejde i do plného prosince.
Některé duchovní iluze neumírají osvícením. Umírají vztekem.
Problém nastane až ve chvíli, kdy z oprávněného vzteku uděláme argument proti struktuře reality. Když z věty „tohle se mi nelíbí“ vznikne „tohle nemůže být pravda“. Pak přichází velké metafyzické prásknutí dveřmi.
Dobře. Jestli je kosmos takhle postavený, odmítám se účastnit.
Výborně. Jenže jeskyně, do které se jdete urazit, je pořád uvnitř kosmu.
Můžete odmítnout hmotu a budete ji odmítat prostřednictvím těla. Můžete odmítnout čas a za několik hodin dostanete hlad. Můžete odmítnout kauzalitu a následně si narazit palec o kámen. Můžete se přestěhovat do lesa, protože odmítáte zkaženou civilizaci, ale les je bohužel také součást vznikajícího světa a klíšťata nemají k vašemu metafyzickému protestu žádné stanovisko.
Odmítnout pravidlo není totéž jako přestat mu podléhat. To je jedna z nejméně uspokojivých vlastností skutečných pravidel.
Po gnostické pubertě proto často přichází jedna ze dvou únikových cest. První je návrat k příjemnější kosmologii. Vesmír nás zase osobně miluje. Vyšší principy podporují náš individuální projekt. Každá překážka existuje proto, aby nás někam posunula. Každá hranice je dočasná. Když něco dostatečně chceme a správně se naladíme, realita nám to nakonec umožní.
Demiurg byl rehabilitován a získal rekvalifikaci na životního kouče.
Druhou možností je nekonečný duchovní shopping. Pokud tradice, kterou právě studuju, obsahuje závěr, který se mi nelíbí, najdu jinou. Když i ta začne mluvit o hranicích, funkci nebo závazné struktuře, přesunu se dál. Když jeden systém tvrdí, že moje vůle není nejvyšší instance skutečnosti, určitě někde existuje systém, ve kterém ano.
Někteří lidé nehledají pravdivější mapu. Hledají mapu bez kopců.
Jenže právě tady začíná metafyzická dospělost. Ne ve chvíli, kdy se nám kosmos začne líbit, ani ve chvíli, kdy se přesvědčíme, že všechna jeho omezení jsou ve skutečnosti skvělá a máme za ně být vděční. Začíná mnohem střízlivější větou: Dobře. Tohle jsou parametry.
Tady je tělo, čas, kapacita, funkce a rozsah. Něco z toho lze měnit, něco ne. Řecké peras není jen zákaz; je to určení. Něco je tím, čím je, právě proto, že není vším ostatním. Šroubovák bez hranic, který by byl zároveň kladivem, pilou, archandělem a středně velkou francouzskou obcí, by nebyl dokonale svobodný šroubovák. Nebyl by ničím určitým.
A právě tady se vrací svoboda. Ne v možnosti být čímkoli, ale v otázce, co všechno je možné uvnitř toho, čím jsem. Funkce může být daná, její provedení ne. Nemusím vyjednávat o cíli, abych mohla vyjednávat o podmínkách, nástrojích a způsobu jeho uskutečnění.
To není vzpoura proti realitě. To je drzost uvnitř reality. Dospělost není rezignace na svobodu, ale přesnější lokalizace místa, kde svoboda skutečně existuje.
Duchovní dospělost nezačíná ve chvíli, kdy si vysvětlíme, že kosmos je laskavý a spravedlivý. Začíná ve chvíli, kdy přestaneme požadovat, aby se nám jeho parametry líbily natolik, aby směly být skutečné.
Můžete se na pravidla zlobit. Můžete se rozhodnout, že Demiurg je kretén. Gravitaci to nepřesvědčí.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
