Dnes stačí napsat, že něco funguje jinak, než tvrdí člověk naproti, a během pěti minut už se nebavíte o věci. Bavíte se o tom, že jste arogantní, nerespektujete jeho cestu, zpochybňujete jeho zkušenost a pravděpodobně máte nezpracované ego.
Argument zmizel. Zůstalo zranění.
Moderní člověk totiž vyvinul pozoruhodnou překladovou aplikaci. Každý výrok okamžitě převede do vztahového jazyka:
„Dělám to jinak“ znamená „ty to děláš špatně“.
„Tahle informace nesedí“ znamená „myslím si, že jsi hloupý“.
„Ten argument má díru“ znamená „pohrdám tebou jako člověkem“.
„Nesouhlasím“ znamená „nejsem na tvé straně“.
A protože už se nebojuje o pravdivost výroku, ale o bezpečí identity, není možné nic vyjasnit. Výrok nelze opravit, aniž by se jeho autor cítil opravován jako člověk. Rozpor nelze ukázat, aniž by to bylo vnímáno jako ponížení. A jakmile někdo pracuje soustředěněji, hlouběji nebo prostě jinak, jeho pouhá existence se stane nevyžádanou kritikou všech, kteří to mají jinak.
Člověk si v klidu hyperfokusuje na problém, od nikoho nic nechce a klidně ani netuší, že někdo jiný provozuje jiný systém. Jenže na druhé straně obrazovky už probíhá kompletní soudní proces:
Ona jde víc do hloubky. Tím pádem tvrdí, že já jsem povrchní. Tím pádem mě ohrožuje. Tím pádem je toxická.
Je to zvláštní doba. Máme více komunikačních nástrojů než kterákoli předchozí generace, ale samotný nesouhlas začínáme zvládat asi jako dvouleté dítě, kterému někdo oznámil, že modrý hrnek není zelený.
Kde jsou ty časy, kdy se lidé prostě hádali?
A nemyslím tím romantickou představu antiky, ve které vznešení muži v bílých tógách poklidně debatovali pod olivovníkem. Antičtí filozofové si uměli jít po krku s důsledností, proti které je dnešní facebooková přestřelka lehké škrábání vidličkou do jogurtu.
Vezměte si Porfyria a Iamblicha.
Porfyrios byl významný novoplatónský filozof, žák a editor Plotinových spisů. Patřil k intelektuální špičce své doby a k rituální theurgii měl řadu zásadních výhrad. Iamblichos byl syrský novoplatonik a jeden z nejvýznamnějších obhájců theurgie: tvrdil, že lidská duše se k božskému nevrací pouze filozofickým přemýšlením, ale také prostřednictvím rituálů, které nejsou lidským vynálezem, nýbrž součástí samotného kosmického řádu.
Porfyrios sepsal sérii velmi nepříjemných otázek adresovaných egyptskému knězi Anebonovi. Zpochybňoval v nich základy theurgické praxe: zda rituály skutečně míří k bohům, zda božské projevy nejsou klam, zda lidé správně rozlišují různé třídy bytostí a zda celá jejich praxe není sofistikovaným podvodem na sobě samých.
Iamblichos odpověděl pod jménem egyptského kněze Abamóna. Jeho rozsáhlou odpověď dnes známe jako De mysteriis, O mystériích.
Dnes by podobná výměna pravděpodobně skončila statusem o překračování hranic, omezením komentářů a grafickou kartičkou:
Nesnižujte druhé jen proto, že jejich cesta není vaše.
Iamblichos místo toho napsal deset knih odpovědi.
Deset knih, ve kterých Porfyriovi opravuje otázky, rozebírá jejich skryté předpoklady, odděluje pojmy, které smíchal dohromady, zavírá mu únikové cesty a ukazuje rozpory uvnitř jeho vlastních argumentů. Není to konejšivý dialog. Je to metodická chirurgie.
A potom, na úplném konci, udělá něco, co dnes působí téměř exoticky.
Pomodlí se za něj.
Prosí bohy, aby jemu i Porfyriovi uchovali pravdivé myšlenky, vložili do nich pravdu věčných věcí a potvrdili mezi nimi harmonické přátelství.
Mně i tobě.
Ne: ať bohové konečně ukážou, že jsem měl pravdu.
Ne: ať můj protivník prohlédne svůj omyl.
Ne: ať všichni vidí, kdo právě vyhrál.
Mně i tobě.
Právě tahle dvě zájmena ukazují něco, co jsme téměř přestali umět: Iamblichos mohl být nemilosrdný vůči Porfyriově pozici, aniž z Porfyria udělal nepřítele.
Jejich spor nebyl mezi dvěma identitami, z nichž může přežít jen jedna. Byl mezi dvěma lidmi a nevyjasněností. A vůči ní stáli, ať už si to Porfyrios uvědomoval nebo ne, na stejné straně.
Iamblichos se za Porfyria nemodlí proto, aby ho ještě jednou dorazil noblesou. To by byla jen poslední rétorická rána zabalená do hedvábí. Modlí se za něj, protože pravda není jeho osobní majetek.
Může se mýlit i on.
Proto prosí bohy za oba.
To je radikálnější než jakákoli demonstrace převahy. Člověk, který vlastní pravdu, potřebuje poraženého. Člověk, který jí slouží, potřebuje jen to, aby byla věc vyjasněna.
Právě tady se rozdělují dva druhy sporu.
První má za cíl porazit protivníka. Potřebuje vítěze, poraženého a publikum, které rozdíl pozná. Nestačí, že argument padl. Protivník musí uznat porážku, sklonit hlavu a nejlépe veřejně potvrdit, že od této chvíle přijímá správný světonázor.
Proto takový spor nikdy nekončí. Lidé neradi klečí. Poražený se stáhne, přeskupí síly a vrátí se s jiným tématem, protože původním cílem nebylo vyjasnění. Šlo o postavení ve smečce.
Druhý druh sporu má za cíl vyjasnit věc. Jakmile je vyjasněná, je hotovo. Protivník nemusí políbit prsten. Nemusí veřejně přiznat, že jste byli chytřejší. Může si zachovat obličej a změnit názor za půl roku v soukromí. Pravdě je jedno, kdo za ni obdržel potlesk.
To neznamená, že máme všechny hladit po hlavě, respektovat každou „osobní pravdu“ a předstírat, že logické rozpory jsou jen různé odstíny zkušenosti. Iamblichos rozhodně neukazuje, jak být měkký. Ukazuje něco těžšího: jak být tvrdý ve věci a přitom nevést válku proti člověku.
Můžete říct, že otázka je špatně položená. Můžete ukázat, že argument neplatí. Můžete vytáhnout rozpor, který celé tvrzení rozloží zevnitř. Nic z toho ale ještě neznamená, že autor výroku je vaším nepřítelem a že na konci musí někdo symbolicky zemřít.
Zvláštní je, že právě lidé, kteří nejvíc mluví o respektování rozdílných cest, často snášejí rozdíl nejhůř. Dokud máme jiné barvy svíček a oblíbené bylinky, je diverzita nádherná. Jakmile někdo řekne, že dvě tvrzení nemohou současně platit, idyla končí.
Najednou nediskutujete.
„Útočíte.“
To není větší citlivost. Je to zhroucení hranice mezi člověkem a jeho názorem. Když je názor součástí identity, nelze ho opravit bez zranění. A když je každé zranění automaticky důkazem cizího pochybení, nelze vést žádný spor, ve kterém by se mohlo ukázat, že se mýlíme.
Přitom právě možnost mýlit se je vstupní podmínkou skutečné diskuse.
Dokud do sporu vstupuji s jistotou, že oprava může přijít jen ode mě směrem ven, nehledám pravdu. Provádím zákaznickou podporu pro vlastní ego.
Existuje jednoduchý test: umíte si představit, že spor prohrajete – a bude to v pořádku, protože se věc vyjasnila?
Pokud ano, argumentujete kvůli věci.
Pokud ne, nehájíte pravdu. Hájíte obraz člověka, který ji vlastní.
Možná jsme tedy neztratili schopnost formulovat argumenty. Internet je jich plný. Ztratili jsme něco základnějšího: schopnost věřit, že člověk, který nám odporuje, s námi nemusí přestat stát na stejné straně.
Porfyrios stál Iamblichovi za deset knih.
Většina internetových protivníků nestojí ani za deset slov. Ale když už se do sporu pustíte, dělejte to jako někdo, kdo chce věc vyjasnit, ne jako někdo, kdo potřebuje další skalp.
Tvrdě ve věci. Čistě ve formě. A s koncem, po kterém zůstane přátelství – nebo alespoň nezůstane popel.
MASTERCLASS: ARGUMENTUJ JAKO IAMBLICHOS
Jak opravit špatně položenou otázku dřív, než vás stáhne na cizí hřiště? Jak zavřít únikové cesty, odhalit rozpor uvnitř cizí pozice, přiznat protivníkovi pravdivé jádro a přesně změřit, kam až platí? A hlavně: jak používat ostré argumentační nástroje, aniž se z vás stane jen schopnější troll?
V nové Masterclass Argumentuj jako Iamblichos rozebereme krok za krokem argumentační figury z De mysteriis a převedeme je do současných sporů – internetových, pracovních i osobních.
Protože dobrý spor nemá skončit porážkou člověka. Má skončit vyjasněním věci.
Masterclass je součástí obsahu naší Čarodějné klubovny: https://estara.cz/carodejna-klubovna/
A na téma Hygieny hádek jsme se podívaly i v aktuální epizodě našeho podcastu Čarodějná kavárna: https://www.youtube.com/watch?v=9UU5nlECxo4
Zobrazovat míň
