Na první pohled vypadá tenhle graf jako mapa sestupu: Jedno nahoře, látka dole, mezi nimi Nús, Duše, Příroda a kosmos. Člověk snadno získá dojem, že skutečnost začíná dokonale, postupně se kazí a nakonec dopadne do hmoty. Jako kosmický výtah, který v každém patře ztratí trochu světla.
Jenže to by Plótinovi podsouvalo příběh, který nevypráví.
Levá strana grafu nezobrazuje pád. Zobrazuje ontologickou architekturu skutečnosti: způsob, jakým se mnohost rozvíjí z Jedna.
Jedno není první článek řetězu, který by se při dalším kroku proměnil v Nús. Je zdrojem všeho a zároveň Dobrem, k němuž se všechno obrací, aniž by samo bylo jedním jsoucnem nebo jednou kvalitou mezi jinými. Zůstává samo sebou. Nús z něj vychází, aniž by ho zmenšil. Duše vychází z Núsa, aniž by Nús opustil své místo. Příroda je nižší produktivní činnost Duše a smyslový kosmos je jejím uspořádaným výrazem.
Tomuto rozvinutí se říká procesí. Nejde o pád, omyl ani kosmickou nehodu. Je to způsob, jakým může z jednoty vzniknout mnohost, aniž se zdroj rozpadne na součástky.
Příroda tedy není pokažená Duše. Kosmos není duchovní havárie. Je nižším obrazem inteligibilního řádu, ale právě jako obraz může být krásný, živý a božský. Jeho odvozenost není vadou. Vadou je teprve situace, kdy jej duše zamění za celou skutečnost.
Dokonce ani samotná existence těla není důkazem, že něco selhalo. Kdyby každé působení směrem dolů bylo pádem, padala by i světová Duše pokaždé, když oživuje a pořádá kosmos. U Plótina však právě ona ukazuje, že lze působit dole a přitom neztratit orientaci vzhůru.
Proto má graf dvě osy.
Vlevo je architektura celku. Vpravo začíná příběh individuální duše.
Ta sestupuje k tělu a oživuje je. Ani to ještě nemusí být pád. Pád začíná teprve ve chvíli, kdy se sestup změní v odvrat. Plótinos pro jeho počátek používá slovo tolma, smělost či troufalost: vůli patřit sama sobě, oddělit se, užívat si vlastní samostatnosti a hledět na věci venku tak dlouho, až duše zapomene, odkud pochází.
To je důležitý rozdíl. Duše nepadá proto, že překročila hranici mezi inteligibilním a tělesným. Padá tehdy, když začne pokládat nižší úroveň za celé své bydliště a svoji částečnou pozemskou identitu za celé své já.
Pád tedy není pohyb v prostoru. Je to změna orientace.
Duše stále pochází z inteligibilního řádu, ale přestává se podle něj poznávat. Obdivuje vnější věci více než sebe, připoutá se k tomu, co mělo být pouze oblastí jejího působení, a zapomene, že její pravé centrum neleží v tom, co právě obsluhuje.
Proto ani návrat není zpáteční let kosmickými patry. Začíná obrácením dovnitř. Duše odstraňuje identifikace, které si spletla se sebou, poznává vlastní inteligibilní základ a znovu se obrací k Núsu. Ani Nús však není konečnou stanicí. Duše nakonec překračuje samotné myšlení a směřuje ke sjednocení s Jedním.
U Plótina je tento návrat možný také proto, že něco z individuální duše nikdy zcela neopustilo inteligibilní svět. Nevrací se tedy k úplně cizímu místu. Probouzí se k části sebe, která nahoře nikdy nepřestala být.
A právě tady se později rozejde s Proklem.
Proklos odmítne myšlenku, že by jedna část individuální duše zůstala trvale nahoře, zatímco jiná sestoupila. Podle něj sestupuje duše celá a celá se také musí vrátit. Spojení s vyšším řádem proto nebude zajišťovat tajný horní balkon duše, na kterém její nesestouplá část nikdy nepřestala kontemplovat, ale nepřerušená síť příčin, účastí a božských prostředníků.
Změní se i celá architektura. Plótinova velká patra se u Prokla rozvinou do mnohem členitějšího systému. Každá úroveň setrvává ve své příčině, vychází z ní a vrací se k ní. Procesí a návrat už nejsou pouze dvě šipky mezi patry, ale základní rytmus všeho, co existuje.
Rozdíl není v tom, že by byl návrat u Plótina snadný a u Prokla obtížný. U obou vyžaduje očištění, disciplínu a dlouhou proměnu života. Liší se to, o co se tato práce ontologicky opírá. U Plótina o část duše, která nikdy nepřestala setrvávat a kontemplovat nahoře. U Prokla o nepřerušenou síť vyšších příčin, božských řádů a prostředků návratu.
Plótinovský model tedy říká:
Ne všechno z tebe odešlo. Vrať se k tomu, co zůstalo nahoře.
Proklovský model odpoví:
Sestoupila jsi celá. Spojení však nezaniklo, protože tě stále nesou příčiny, z nichž pocházíš.
To bude hlavní rozdíl mezi tímto grafem a jeho proklovsko-chaldejskou verzí. Ne jiná dekorace stejného výtahu, ale jiná odpověď na otázku, co přesně sestoupilo, co zůstalo nahoře a po čem se duše skutečně vrací.
Pád je změna orientace. Návrat taky. Kdo chce s orientací pracovat, a ne o ní jen číst: Theurgická akademie startuje 7. září.
