Minule jsme skončili u toho, že můžete Demiurga považovat za kreténa, ale gravitaci to nepřesvědčí. To je nepříjemná část metafyzické dospělosti: skutečnost má nějakou architekturu, některá její pravidla jsou pevná a naše preference nejsou argumentem proti jejich existenci.
Dobrá zpráva je, že tím to nekončí.
Gnostická puberta totiž říká: „Nelíbí se mi pravidla, takže odmítám hru.“ Theurg říká: „Dobře. Ukažte mi dokumentaci.“
To je podstatně zajímavější postoj. Ne proto, že by theurg věřil, že pravidla neexistují. Právě naopak. Bere je natolik vážně, že je začne studovat. Potřebuje vědět, co je skutečné peras, co je pouze defaultní nastavení, co je důsledek současné konfigurace a co se dá změnit. Nehádá se se systémem o to, zda má mít omezení. Zjišťuje, která z nich jsou opravdu jeho součástí a která jsou jen důsledkem toho, jak je v něm momentálně zapojený.
Theurg není zaměstnanec Kosmu. Je power user.
Nemusí věřit, že ho Jedno osobně potřebuje. Nemusí doufat, že Hekaté celou věčnost čekala právě na jeho příchod. Nemusí si představovat, že někde nahoře sedí kosmické HR, které mu přidělilo pracovní pozici a teď sleduje tabulku jeho výkonu. Stačí mu vědět, že existuje určitá kauzální architektura, že v ní má nějaké místo a že způsob, jakým svou funkci realizuje, není zdaleka tak pevně předepsaný jako funkce sama.
Tohle je důležitý rozdíl. Nemůžu si libovolně vybrat, čím jsem. Můžu ale mít značný vliv na to, jakým způsobem tím budu.
A právě tady začíná hacking.
Když zjistím, že tělo je smrtelné, mám několik možností. Můžu se urazit, že to tak je. Můžu strávit život přesvědčováním sebe sama, že smrt je jen špatně nastavený mindset. Nebo se můžu začít ptát, co všechno z mé existence je na biologické tělo skutečně vázané, co ho přežívá, co lze kultivovat a v jakém stavu chci z inkarnace odejít.
Když zjistím, že běžná psychická konfigurace není zrovna ideální nosič pro vyšší kauzalitu, můžu si stěžovat, že mě Kosmos měl dodat v lepší verzi. Nebo začnu pracovat s očištěním, pozorností, pneumatickým ochematem, anagógé a všemi dalšími prostředky, které mají změnit právě konfiguraci operátora.
Když zjistím, že individuální lidská existence má nějaký strop, můžu na něj vztekle bušit hlavou. Nebo zjistím, jestli jsem vůbec došla ke stropu, nebo jen sedím ve sklepě a nadávám na nízký strop domu.
A pokud mi nestačí samotná kontinuita duše, můžu se začít ptát na heroizaci, diamantové tělo nebo jiné způsoby, jak změnit podmínky další existence. Ne proto, že bych tím zrušila pravidla Kosmu. Právě naopak. Protože je vezmu dostatečně vážně na to, abych zjistila, co skutečně dovolují.
To je ostatně základní hackerská logika. Hacker neporazí systém tím, že prohlásí jeho architekturu za nespravedlivou. Porazí jeho default tím, že architekturu pochopí lépe než běžný uživatel.
Moderní spiritualita má zvláštní zálibu v představě, že svoboda znamená absenci omezení. Theurgie nabízí mnohem zajímavější variantu: svoboda může znamenat vysokou kompetenci uvnitř omezeného systému.
Máte určité karty. Nemusíte dostat celý balíček. Ale můžete se naučit hrát zatraceně dobře.
To je přesně místo, kde se metafyzická dospělost odlišuje od rezignace. Přijmout peras neznamená sednout si na zem, složit ruce do klína a říct: „Tak dobře, Kosme, dělej si se mnou, co chceš.“ Znamená to přestat plýtvat energií na boj s tím, co změnit nelze, a přesunout ji tam, kde je změna možná.
A těch míst může být překvapivě hodně.
Možná nemůžu změnit svou základní ontologickou funkci. Můžu ale změnit způsob její realizace. Možná nemůžu odstranit smrtelnost biologického těla. Můžu ale změnit stav duše, která jím právě prochází. Možná nemůžu přepsat architekturu Kosmu. Můžu se naučit pohybovat po jeho vertikále. Možná nemůžu přimět vyšší příčiny, aby se řídily mou vůlí. Můžu ale přestavět sebe tak, abych jejich působení dokázala přijmout.
To už není málo.
Gnostická puberta vidí omezení a řekne: „Takovou hru hrát nebudu.“
Theurg vidí omezení a začne hledat exploit.
Ne ve smyslu podvodu. Ve smyslu otázky, kterou běžný uživatel systému ani nenapadne položit. Když už musím existovat v těchto podmínkách, jaký je jejich maximální rozsah? Co je skutečně povinné? Co je jen běžné? Co je možné přestavět? Jak daleko lze dojít? Co se stane, když místo horizontální optimalizace života začnu optimalizovat samotnou vertikálu?
A pak začnou vznikat věci, které z pohledu běžného provozu vypadají trochu absurdně. Člověk místo toho, aby maximalizoval komfort své aktuální konfigurace, začne několik desetiletí systematicky přestavovat nosič vědomí. Místo aby si vyráběl stále příjemnější obsah mysli, učí se snižovat její šum. Místo aby požadoval, aby mu Kosmos vytvořil lepší podmínky, mění vlastní schopnost nést vyšší kauzalitu.
Je to trochu, jako kdyby zaměstnanec zjistil, že nemůže změnit celý korporát, a tak si místo dalšího stížnostního formuláře opatřil administrátorský přístup.
Nejzábavnější na tom je, že systém s tím možná celou dobu počítal.
Theurgie totiž není vzpoura proti kosmickému řádu. Je jedním z jeho možných použití. Anagógé není díra v systému, kterou vývojář přehlédl. Je to cesta, kterou systém umožňuje právě proto, že nižší může být znovu orientováno k vyššímu. To, co vypadá jako hack, je často jen velmi pokročilé používání funkcí, které běžný uživatel nikdy neotevře.
A právě proto mi připadá mnohem zajímavější než představa duchovního člověka jako poslušného zaměstnance vyšších mocností.
Nepotřebuju, aby mě Jedno potřebovalo. Upřímně by mě spíš znepokojovalo, kdyby absolutní princip existence stál na mém pracovním výkonu. Nepotřebuju ani představu, že Kosmos byl vytvořen proto, aby mi poskytoval smysl, lásku a pocit osobní důležitosti.
Stačí mi, že má architekturu.
Protože pokud má architekturu, můžu ji studovat.
Pokud má kauzalitu, můžu sledovat její směr.
Pokud má vertikálu, můžu po ní lézt.
Pokud má rozhraní, můžu je používat.
A pokud existuje možnost změnit svou současnou konfiguraci tak, aby se moje existence nevyčerpala tím, že několik desetiletí velmi komfortně obývám biologické tělo a potom zemřu, pak mi připadá docela rozumné zjistit, kam až se s tím dá dojít.
Možností možná nemáme nekonečně mnoho. To ale neznamená, že máme jen jednu.
A právě tady se podle mě láme rozdíl mezi gnostickou pubertou a theurgickou drzostí. Gnostická puberta chce z Kosmu vystoupit, protože se jí nelíbí jeho pravidla. Theurg ví, že vystoupit nemůže.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
