Jedna ze zdánlivě nejlaskavějších vět moderní spirituality zní: každý může všechno. Každý může dosáhnout osvícení, každý se může dostat až nahoru, každý může realizovat nejvyšší stav, pokud bude dostatečně dlouho meditovat, očišťovat se, pracovat na sobě, odstraňovat bloky, léčit traumata, zvyšovat vibrace nebo používat správnou metodu. Je to příjemná myšlenka. Demokratická, motivační a především dokonale slučitelná s představou, že každé omezení je jen dočasná překážka, kterou lze při dostatečném úsilí překonat.
Má jen jednu drobnou vadu: není žádný zvláštní důvod předpokládat, že je pravdivá.
V téměř každé jiné oblasti života nám připadá samozřejmé, že lidé nemají stejné kapacity. Ne každý může být špičkový matematik, ne každý uběhne stovku pod deset sekund a ne každý bude koncertní pianista, i kdyby osm hodin denně cvičil a před spaním si velmi pozitivně vizualizoval Carnegie Hall. Trénink může dramaticky zvýšit výkon, ale nerozdává všem stejný hardware. Jen ve spiritualitě jsme si podivně zvykli předpokládat, že duchovní kapacita je právě tou jedinou oblastí, kde mají všichni od startu stejný strop a liší se pouze tím, jak moc se snaží.
A než se někdo urazí: kapacita není hodnota. Šroubovák není méně hodnotný proto, že není kladivo. Lokální funkce není pokažená kosmická funkce. Rozdíl není defekt. Tvrzení, že dvě bytosti nemají stejný rozsah, není tvrzením, že jedna z nich je hodnotnější. Jen jsme si vypěstovali zvláštní reflex slyšet každou zmínku o rozdílnosti jako morální soud.
Přitom potřebujeme rozlišit minimálně tři věci, které se v duchovních debatách neustále házejí do jednoho pytle. První je intelektuální kapacita: jak dobře člověk chápe, rozlišuje, abstrahuje, propojuje informace a udrží komplexní mapu skutečnosti. Druhá je míra realizace: kolik z toho, co má k dispozici, skutečně používá.
Člověk může mít fantastické dispozice a prakticky je nerealizovat; někdo jiný může se skromnějšími možnostmi dojít téměř až ke svému maximu. A třetí je samotný rozsah duchovní kapacity: jak vysoko vůbec sahá to, co je pro konkrétního člověka dosažitelné.
Intelekt může na cestě velmi pomoci. Praxe může rozhodnout, jak daleko skutečně dojdu. Ani jedno ale samo o sobě neurčuje, jak dlouhá ta cesta vůbec je. IQ není kosmický výtah.
Na antickém filosofovi Plotinovi je tahle otázka docela dobře vidět. Tan vrchol duchovní cesty chápal jako návrat duše vzhůru: od běžného smyslového života přes kontemplaci k Intelektu a nakonec ke sjednocení s Jedním. A Plotinos podle svého žáka Porfyria nebyl člověk, který by o tom jen zajímavě přednášel. Porfyrios mu připisuje opakované zkušenosti takového sjednocení. Sám o sobě přitom zaznamenává jedinou. U dalších Plotinových dlouholetých žáků obdobnou sérii výsledků doloženou nemáme.
Není to laboratorní studie s kontrolní skupinou a tabulkou v Excelu. Ale jako pedagogický obraz je to dost zajímavé. Co když jeden z problémů Plotinovy cesty spočíval právě v tom, že Plotinos byl Plotinos?
Mimořádně disponovaní lidé mají jednu poměrně běžnou slepou skvrnu. Něco, co sami dělají téměř spontánně, začnou považovat za obecně dostupnou lidskou schopnost. Nevidí všechny mezikroky, které sami nepotřebovali. Učitel vám řekne: „Prostě se obrať k Intelektu.“ Výborně. Pokud jste Plotinos.
Jedna z nejhorších pedagogických chyb vzniká ve chvíli, kdy člověk zamění vlastní talent za univerzální metodologii.
O několik desetiletí později přichází Iamblichos s výrazně pragmatičtější odpovědí. Nespoléhá na to, že každý člověk zvládne cestu vzhůru čistou kontemplací. Do hry vstupuje rituál, hlas, gesto, přesný čas, místo, materiál, obraz, posvátné jméno, symbol, opakování. Ne jako efektní dekorace, díky níž magie vypadá dobře na Instagramu, ale jako infrastruktura pro bytost, která žije v těle, myslí skrze tělo a její pozornost se většinu dne zabývá tím, kde jsou klíče a proč jí někdo zase píše do pracovního chatu po deváté večer.
Vtělená duše potřebuje úchyty.
Pokud neumíte levitovat, použijte žebřík.
Jenže tady přichází druhá nepříjemná zpráva: žebřík nezvýší dům.
Dobrá metoda může dramaticky zvýšit schopnost realizovat to, co máme k dispozici. Může obejít některé limity pozornosti, imaginace nebo schopnosti čisté kontemplace. Může nás dostat někam, kam bychom se bez ní vůbec nedostali. To ale ještě neznamená, že každému vyrobí stejný konečný rozsah.
Tady se podle mě moderní spiritualita dopouští zvláštního triku. Správné tvrzení „člověk může rozvíjet své možnosti“ nepozorovaně vymění za mnohem silnější tvrzení „možnosti všech lidí jsou v principu stejné“. Jenže jedno z druhého vůbec neplyne.
Pokud připustíme, že každý člověk má určitý vertikální rozsah – určitou duchovní kapacitu, která není jednoduše totožná s inteligencí ani s množstvím odmeditovaných hodin – pak začíná dávat smysl i pojem stropu. Praxe tento strop neurčuje. Praxe určuje, zda se k němu vůbec přiblížíme.
Člověk může mít mimořádný rozsah a strávit život u Netflixu. Jiný může mít rozsah skromnější a realizovat ho téměř dokonale. První z nich tedy může být potenciálně „výš“, ale fakticky žít mnohem níž. Druhý může být z hlediska své vlastní struktury mimořádně realizovaný, přestože z něj nikdy nebude Plotinos.
Praxe neurčuje strop. Praxe určuje, jestli ke svému stropu vůbec dojdeš.
A tady se moderní spiritualita začíná trochu ošívat. Protože nikdo nechce být šroubovák. Všichni chtějí být Buddha. Kosmický mág, avatár, vysoká kněžka, hvězdná duše a hyperkosmická bytost dohromady, které v realizaci jejího plného potenciálu zatím brání pouze několik traumat z dětství, nepřející okolí a jedna podezřelá energetická blokáda v solaru.
Představa, že můj maximální výkon může být prostě dokonale vykonávat konkrétní omezenou funkci, zní vedle toho poněkud málo sexy. Jenže proč? Proč by měl být dokonale fungující šroubovák metafyzickým neúspěchem?
Možná proto, že moderní spiritualita si spletla realizaci s expanzí. Být realizovanější má znamenat být větší, výš, univerzálnější, mocnější a méně omezený. Duchovní vývoj se pak podobá podivné kariérní pyramidě: začnete jako člověk, postupujete přes čaroděje a mystika a někde nahoře už na vás čeká ředitelská kancelář kosmu.
Jenže realizace může znamenat něco úplně jiného: stávat se stále přesněji tím, čím skutečně jste.
A v takovém případě nejsou hranice automaticky nepřítelem.
Staří Řekové měli pro hranici krásné slovo: peras. Mez, určení, hranice. Moderní člověk slyší „hranice“ a téměř automaticky se ptá, jak ji překonat. Jenže hranice není nutně porucha systému. Někdy je právě tím, co dává věci tvar.
Moje tělo má hranice. Můj život má hranice. Můj čas, pozornost a intelekt mají hranice. Jsem schopná naučit se mnoho věcí, ale ne všechny. Mohu za život projít mnoha cestami, ale nemohu do stejné hloubky projít každou z nich. Mohu rozvíjet své schopnosti, ale nemám nekonečný počet hodin ani nekonečnou kapacitu.
Proč by moje duchovní kapacita měla být jediná věc ve vesmíru, která žádné peras nemá?
Možná duchovní dospělost nezačíná zjištěním, že všechny hranice byly pouhá iluze. Možná začíná mnohem méně příjemným zjištěním: některé hranice jsou skutečné.
A teprve potom vzniká skutečně zajímavá otázka svobody. Protože z toho, že mám určité dispozice, určitý rozsah a možná i určitou funkci, vůbec neplyne, že je můj život do posledního detailu naprogramovaný. Nemusím mít možnost libovolně si vybrat, čím jsem. Můžu ale mít obrovský prostor rozhodovat o tom, jakým způsobem tím budu.
Funkce může být daná. Její implementace ne.
Můžu hledat lepší nástroje, měnit pracovní podmínky, budovat lepší rozhraní, učit se, vyjednávat, optimalizovat a hledat způsob, jak svou konkrétní kapacitu realizovat co nejúplněji. Nemusím kvůli tomu předstírat, že dokážu přepsat samotnou strukturu jen proto, že se mi nelíbí.
To není rezignace. Naopak je to docela radikální forma svobody uvnitř reality.
Ono je totiž dost vyčerpávající celý život dokazovat, že hranice, do které právě narážíte hlavou, ve skutečnosti neexistuje. Zvlášť když by možná stačilo přestat do ní bušit a podívat se, kolik prostoru je všude okolo.
A možná je právě tohle užitečnější než nekonečné přesvědčování, že každý může všechno. Protože šroubovák, který celý život sní o tom, že se jednou stane Buddhou, může nakonec skončit jako dost mizerný šroubovák. Zatímco dokonale realizovaný šroubovák možná dosáhl přesně toho, čeho dosáhnout měl.
Což je samozřejmě strašně nespravedlivé. Hlavně pokud jste se těšili, že na konci duchovní cesty dostanete vlastní kosmický trůn.
Ale možná bychom mohli začít alespoň připouštět možnost, že duchovní cesta není závod o nejvyšší dostupné patro. Že jejím cílem nemusí být odstranit všechny rozdíly mezi bytostmi a dovést všechny ke stejné cílové čáře. Možná je jednou z jejích podstatných částí zjistit, co skutečně jsme, jaký rozsah skutečně máme a co dokážeme realizovat, pokud přestaneme polovinu života investovat do fantazie, že bychom měli být někým jiným.
Nikdo nechce být šroubovák. To chápu.
Ale jestli už jím jste, možná stojí za pokus být alespoň zatraceně dobrý šroubovák.
Pokud neumíte levitovat, použijte žebřík. Theurgická akademie jich za tři měsíce postaví šest: startujeme 7. září.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
