Poslední dobou je velmi módní žít pomalu.
Pomalu jíst. Pomalu pít kávu. Pomalu chodit. Pomalu integrovat. Nedělat na sebe tlak. Nechat věci dozrát. Pozorovat vlastní dech, strukturu dřeva na stole a lžíci s jogurtem a müsli, která se v plném vědomí majestátně blíží k ústům.
Nic proti lžíci.
Jen mám občas pocit, že jsme při tom všem zpomalování zapomněli na jednu dost nepříjemnou okolnost.
My totiž nemáme čas.
Ne v dramatickém smyslu, že všichni zítra zemřeme a musíme si ještě dnes objednat letenku do Peru. Prostě v obyčejném biologickém smyslu. Lidský život je konečný. Má peras. Má určitý počet let, určitý počet hodin, omezené množství pozornosti a tělo, které nebude po celou dobu disponovat stejnou energií.
A pokud člověk bere vážně nějakou praxi anagogického charakteru, začíná být tahle skutečnost docela zásadní.
Protože jak dlouho vlastně trvá opravdu vážná duchovní práce?
Ne kurz. Ne období, kdy vás něco baví. Ne několik měsíců intenzivních rituálů, po kterých si dáte pauzu, protože potřebujete integrovat.
Myslím práci, jejímž cílem je přestavět způsob, jakým je duše orientovaná. Očistit ji od šumu. Naučit ji rozlišovat. Stabilizovat vertikální vazbu. Přestat pokaždé znovu padat do stejných mechanismů. Přestat si plést vlastní afekty se signálem. Přestat každé tři týdny měnit směr. A nakonec možná dospět do stavu, kdy praxe není něco, co děláte, ale způsob, jakým jste uspořádaní.
Řekněme čtyřicet let.
Možná méně, pokud jste mimořádně schopní a tohle je skutečně hlavní práce vašeho života. Možná mnohem víc, pokud ji provozujete vedle zaměstnání, rodiny, běžného provozu a tří hodin denně strávených zjišťováním, co si dnes na internetu myslí lidé, které ani neznáte.
Najednou čtyřicet let nevypadá jako strašně dlouhá doba.
Vypadá skoro krátce.
A tady se podle mě něco pokazilo v současném kultu pomalosti. Slow living správně pojmenovalo problém: jsme přestimulovaní, naše pozornost je rozsekaná na malé kusy, pořád někam běžíme, neustále něco konzumujeme a málokdy jsme skutečně přítomní u toho, co právě děláme.
Jenže z poměrně správné diagnózy se někdy vyvodí zvláštní léčba: musíme dělat méně, pomaleji a hlavně na sebe nebýt moc nároční.
Nevím.
Možná potřebujeme být na sebe právě mnohem náročnější.
Ne v tom smyslu, že si máme do kalendáře nacpat dalších sedmnáct úkolů a vstávat ve čtyři ráno, protože úspěšní lidé prý před snídaní uběhnou půlmaraton a založí startup. Hektický život není totéž co disciplinovaný život. Člověk může být od rána do večera v permanentním pohybu a přitom nedělat vůbec nic podstatného.
Ale možná opravdu potřebujeme pracovat víc. Studovat víc. Praktikovat pravidelněji. Méně se vymlouvat na momentální rozpoložení. Méně čekat, až přijde ideální den, ideální energie, ideální lunární fáze a příjemný pocit, že teď už jsme konečně připraveni.
A hlavně podstatně méně času zahazovat.
Protože velká část toho, čemu říkáme „potřebuji zpomalit“, možná vůbec není potřeba zpomalit.
Možná potřebujeme přestat dělat blbiny.
To zní samozřejmě méně sofistikovaně než „regulovat nervový systém“, ale občas to má překvapivě podobný efekt. Když každý den dvě hodiny scrollujete sociální sítě, nepotřebujete si nutně přidat hodinu mindfulness, abyste vyrovnali následky. Můžete také dvě hodiny nescrollovat.
Když večer automaticky zapnete další seriál, přestože vás vlastně ani nezajímá, není to regenerace posvěcená samotnou bohyní integrace. Je možné, že jen nechcete dělat něco náročnějšího.
A na tom není nic záhadného. Člověk je organismus s poměrně silnou tendencí šetřit energii a vyhýbat se nepohodlí. Jen bych z toho nedělala duchovní princip.
Protože vážná praxe je nepohodlná.
Ne vždycky dramaticky. Je nepohodlná svou obyčejností. Tím, že ji máte dělat znovu zítra. A pozítří. A za rok. A za deset let. I tehdy, kdy nemáte průlom. I tehdy, kdy vám nikdo netleská. I tehdy, kdy jste po večerní praxi přesně stejně ontologicky neoslniví jako před ní.
Tohle je možná problém, který současná kultura integrace neumí dobře unést.
Některé věci samozřejmě integrovat musíte. Některé procesy opravdu nejdou urychlit. Duše není instantní nudle. Když se něco zásadního přestavuje, potřebuje to čas.
Ale z věty „proces nelze uspěchat“ vůbec neplyne věta „můžu ho na tři měsíce odložit, protože teď potřebuji být jemná sama k sobě.“
Nespěchat při procesu není totéž jako nespěchat se zahájením procesu. A nespěchat za výsledkem není totéž jako pracovat málo.
Můžete čtyřicet let nesmírně trpělivě pracovat. Každý den.
To není spěch.
To je disciplína.
Ve skutečnosti možná právě člověk, který chápe, že výsledky nelze vyrvat silou, musí být disciplinovanější než ostatní. Protože ví, že jediná věc, kterou může skutečně ovlivnit, je pravidelnost vlastního úsilí. Nemůže přikázat duši, aby dnes v 17:30 dosáhla určitého stupně realizace.
Může ale v 17:30 přijít k praxi.
A zítra znovu.
Slow living má tedy možná pravdu v jedné věci: nemusíme žít hekticky. Nemusíme reagovat na každý podnět, účastnit se každé debaty, odpovídat okamžitě na každou zprávu a měřit kvalitu života počtem věcí, které jsme stihli.
Jenže odpovědí na roztříštěnost není nutně menší intenzita.
Může jí být větší koncentrace.
Dělat méně věcí, ale ty podstatné dělat mnohem víc.
To je něco úplně jiného než představa pomalého života, v němž všechno může počkat, protože vesmír přece nikam nespěchá.
Vesmír možná ne.
Vy ano.
Máte totiž život s datem spotřeby.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
