Mezi lidmi, kteří pracují s řeckými magickými papyry, občas vidím přístup, který by se dal shrnout starým dobrým heslem: víc pruhů, víc Adidas.
Argument přitom zní docela inteligentně. PGM jsou přece synkretická magie. Egyptská vrstva, řecká vrstva, židovská jména, mezopotámské bohyně, místy íránský materiál, všechno pěkně přes sebe. Takže vrstvíme taky. K receptu přidáme amulet, k amuletu sošku, k sošce hymnus, k hymnu několik jmen z jiného panteonu, kámen správné barvy, kov správné planety a pro jistotu ještě něco, co jsme našli v tabulce korespondencí.
Čím víc vrstev, tím víc magie.
PGM ale nejsou Pinterest. Operativní texty jsou recepty a recepty bývají konkrétní. Materiál. Počet. Čas. Pořadí. Slova. Místo. Když vám text řekne, že máte něco udělat třináctkrát, neznamená to „třináct je inspirativní číslo, klidně dejte patnáct, pokud vás to táhne“.
Vezměte slavné vazebné kouzlo s figurkami. Muž jako Arés s mečem u ženina hrdla, žena klečí se svázanýma rukama. Pak třináct měděných jehel. Jedna do mozku. Dvě do uší. Dvě do očí. Jedna do úst. Další do trupu, rukou, genitálií a chodidel. U každé se přesně říká, co se váže a proč.
Papyrus neříká: propichujte ji, dokud vám to nebude připadat dost magické.
Říká třináct.
V jednom z papyrů je seznam krycích jmen ingrediencí. Chrámoví písaři schválně zapisovali látky pod jinými názvy, aby je nepochopením nezneužíval dav. A následuje klíč. Krev Héfaistova je pelyněk. Semeno Hermovo je kopr. Krev Hestie je heřmánek. Krev Areova je šrucha.
To je šifra. A šifra má tu otravnou vlastnost, že jeden znak něco znamená. Ne „něco podobného“. Něco konkrétního.
Kdyby opravdu platilo „stejná barva, podobný účel, podobný vibe“, žádný klíč bychom nepotřebovali. Krev Areova by mohla být cokoli červeného, ostrého a dostatečně martického. Rajče. Granátové jablko. Červená svíčka. Kus trička z H&M, pokud se na něj člověk podívá dost magicky.
Samozřejmě že dnes substituujeme. Některé ingredience jsou nedostupné, jiné nechceme používat a některé by nás dostaly do problémů se zákonem nebo veterinou. To je v pořádku. Jen je potřeba rozlišit dvě věty.
Mystéria řeckých magických papyrů
Řecké magické papyry jsou více než jen historické texty – jsou klíčem k moci, která se po staletí skrývala v temnotě. Nahlédněte s námi za závoj času a odhalte tajemství, která byla kdysi vyhrazena jen zasvěceným. Magie, o které se učí v tomto kurzu, je skutečná, …
„Tento text říká X.“
A:
„Já jsem se rozhodla X nahradit Y.“
Ta druhá věta není méně hodnotná. Jen je naše.
A pak přichází synkretismus, oblíbené univerzální povolení přihodit do rituálu cokoli. PGM skutečně synkretické jsou. Hermés se identifikuje s Thovtem. Hekaté se může potkat s Artemis, Selené, Persefoné nebo Ereškigal. Židovská božská jména vstupují do řecko-egyptských formulí. Bohové, jména a funkce mezi kulturními systémy cestují, překrývají se a překládají.
Jenže synkretismus není sklad. Není to místnost, do které vejdete s nákupním košíkem a říkáte si: Hekaté už mám, přihodím Persefonu, tady je ještě Ereškigal, všechno je to trochu podsvětní, takže dobrý, a Selené se vejde nahoru. Ty vztahy měly historii. Teologii. Kultovní kontext. Textovou tradici. Lidé, kteří je skládali, měli důvod, proč právě tahle jména stojí právě vedle sebe.
Když do toho slovníku dnes připíšeme vlastní řádek, protože nám připadá pěkný, možná jsme vytvořili výbornou moderní magii. Ale vytvořili jsme vlastní řádek. A překlep v adrese nevede k většímu bohu. Vede k nedoručitelné zásilce.
Tady obvykle vznikne další problém: všechno, co nějak souvisí s božstvem, se začne považovat za totéž.
Není. Korespondence je rejstřík. Moderní okultismus z něj udělal tabulku tak velkou, že se do ní vejde vesmír, obsah lednice i vaše oblíbená značka parfému.
Synthéma je něco jiného. V theurgii je to znamení, které má moc proto, že patří k božskému řádu, nikoli k našemu moodboardu.
Černý kámen není synthéma Hekaté jen proto, že Hekaté je přece noc a černá je noc a tohle všechno nám spolu krásně rezonuje. Erudice není synthéma. Je to korespondence s poznámkovým aparátem.
A ousia je zase něco úplně jiného. Vlas. Kus oděvu. Neříká, ke kterému bohu voláte. Říká, na koho míříte. Jiný konec kabelu.
Dar na oltáři, synthéma v rituálu a ousia cíle nejsou totéž jen proto, že všechny tři vypadají krásně na fotografii.
Tohle je možná největší problém magického vrstvení. Ne že má příliš mnoho věcí. Že neví, co která z nich dělá.
Soška z e-shopu. Kámen podle barvy. Hymnus podle božstva. Jména v pěti jazycích. Šperk zasvěcený na úplně jiný účel. Kov z Agrippy. Nějaká runa, protože vypadá jako ochrana. A svíčka, protože bez svíčky by to přece nebyla magie.
Může to být nádherné. Může to být vzdělané. Může to vypadat výborně na Instagramu. A pořád není jasné, která část operace je motor a která držák na kelímek.
Starověká theurgie přitom zná případy, kdy je víc opravdu víc. Proklos popisuje, jak se spojují různá znamení téže božské řady: kámen, rostlina, další materiál. A vzápětí dodá, že jindy stačí jedna rostlina. Nebo jeden kámen.
Čili ne „čím víc, tím líp“. Přesně tolik, kolik potřebuje mechanismus.
Čtyři předměty, které vám subjektivně připomínají Athénu, jsou stále čtyři předměty, které vám subjektivně připomínají Athénu.
Každá věc v operaci by měla mít práci.
Hromadění korespondencí totiž spolehlivě zesiluje minimálně jednu věc: dojem. Operátor má pocit, že tentokrát to udělal opravdu pořádně. Tolik jmen. Tolik kouře. Tolik kovů. Tolik historických citací.
Pracnost ale není mechanismus. A když nemáte kritérium výsledku, nikdy nezjistíte, že z jedenácti věcí fungovaly dvě a ostatních devět bylo scénografie.
Příště tedy přidáte dvanáctou.
Než do operace cokoli přidám, zajímají mě vlastně jen tři věci. Je to součást protokolu? Jakou vazbu to vytváří a odkud to vím? A kdybych to odstranila, změnil by se mechanismus operace, nebo jen můj pocit, že jsem se dost snažila?
Pokud jen pocit, dejte to na oltář.
Množství součástek nenahrazuje znalost mechanismu. Když nevíte, co která věc dělá, nemáte složitou operaci.
Máte magickou skládku.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
