Co když by pravá podoba bohů nebyla tvář ani hlas,
ale síla tak cizí, že by nám z ní zatrnulo v kostech?
Většina lidí si představuje setkání s bohy trochu jako rozhovor. Jako by přišli, posadili se naproti a vyslovili slova, která lze vzít jako odpověď na naše otázky a prosby. Je to představa, která vychází z lidské zkušenosti: když chceme něco vědět, položíme otázku a čekáme na větu, která nás uklidní. Jenže – když to vezmeme vážně – proč by bytosti, které jsou starší než naše dějiny a pohybují se v jiném čase i prostoru, měly mluvit stejně jako my?
Já si setkání s jejich pravou podobou představuju podobně jako scénu z filmu Arrival. Hrdinka stojí před mlžnou stěnou a za ní se cosi hýbe. Tvar, který se vzpírá každému obrazu, rozpíná se a hroutí zároveň. Mozek se snaží zoufale najít rámec, do kterého by ho vtěsnal, ale žádný nestačí. Všechno známé selhává, protože to, co má před sebou, prostě nedává smysl. A když bytost projeví svůj „jazyk“, není to věta, není to slovo, ale inkoustový kruh – celek významu, který dopadne najednou a nedá se rozložit na části. Je to sdělení, které přichází celé, přemáhá smysly a nutí mozek hledat zoufalé překlady do forem, které zná.
Kdybychom někdy potkali bohy v jejich pravé podobě, myslím, že by to působilo podobně. Nebyla by to odpověď, kterou lze slyšet a zapsat, ale zkušenost, která tě prostoupí. Vlna, která projde tělem, dech, co se zadrhne, husí kůže, tlak za hrudní kostí, někdy i závrať nebo pocit, že se propadáš do prázdna. A spolu s tím obrazy, které se vynoří jen na okamžik a hned se rozpadají: tvář, která se mění dřív, než ji mozek stihne pojmenovat. Světlo, co se rozštěpí v tmu, a tma, co se okamžitě přelévá zpět do světla. To není dialog. To je nápor.
Hlasy, které by zazněly, by možná ani nebyly hlasy. Spíš vibrace, rezonance, hučení a kvílení, které se vpíjí do těla. V PGM se tomu říká voces magicae, „barbarská jména“. Slova, která nedávají lidský smysl. IAO, ABRASAX, SETHON – řetězce, které nejsou řečí, ale otiskem přítomnosti. Když je člověk vysloví, není to jeho hlas, kdo mluví. Tělo se rozechvívá, hrudník vibruje, vzduch se mění, a ty cítíš, že to není placebo. Jsou to zvukové stíny bytostí, které nejsou z našeho světa.
A právě proto si myslím, že bohové se ukazují v podobách, které vydržíme. Ne proto, aby nás klamali, ale proto, že jinak by to bylo pro nás nesnesitelné. Proto existují hymny, ikony, krásné epitetony. Proto v kouzlech stojí prosba: „ukaž se v podobě přátelské člověku.“ To není ozdoba, není to literární obrat. Je to pojistka proti šílenství.
Staří Řekové tomu říkali δέος – posvátná hrůza. Není to obyčejný strach, není to panika, která přichází, když se lekneš. Je to spíš vědomí, že stojíš před něčím, co tě převyšuje a co tě může pohltit. Fascinace a děs v jediném okamžiku. Čím blíž se k božstvu dostaneš, tím víc cítíš, že jeho pravda není útěšná. Není to laskavá matka ani vlídný ochránce. Je to moc, která tě zná víc než ty sám sebe. Je to pohled, který tě rozebírá, světlo, které tě spaluje, tma, která tě polyká. Intimita s hrozivým – blízkost, která svírá dech, a přesto tě nutí jít dál.
Možná by pravá podoba Hekaté nebyla vůbec lidská. Možná by působila jako geometrie ze světla a tmy, co se neustále mění. Možná jako hlas, který připomíná vítr, kvílení, hluboké dunění, spíš než řeč. Něco, co se snaží mozek okamžitě převést do známých obrazů – bohyně s pochodní, pes u křižovatky, stín s třemi tvářemi – protože jinak by to nešlo přežít. Všechna známá zpodobnění jsou tak filtry: překlad něčeho, co je samo o sobě neuchopitelné.
A právě proto jsou masky nezbytné. Každý epiteton, každá ikona, každá hymnografická slova jsou mezistupněm, které dokážeme unést. Není to lež. Je to ochrana. Pro nás, abychom neztratili rozum. A pro ně, aby vůbec bylo možné, že je uctíváme. Tak jako učitel nemůže na dítě vybalit rovnice, když se teprve učí čísla, tak se ani bohové nemohou ukázat v syrové podobě. Přicházejí ve vrstvách, které sneseme.
Jenže někdy maska sklouzne. Ve chvíli ticha, v hloubce rituálu, když se tělo začne chvět jinak než obvykle. Přijde třes, nevolnost, mrazení, někdy i slzy nebo extáze. Ne jako trest, ale proto, že mysl narazí na hranici toho, co dokáže pojmout. V ten okamžik se ukazuje, že božská přítomnost není estetický obrázek, ale syrová síla, která se tě dotýká.
Já si myslím, že to je ten důvod, proč bohové mluví skrze hymny, zpěvy, obrazy a ikony. Kdyby přišli v pravé podobě, nebylo by možné jim rozumět ani je uctívat. Bylo by to příliš cizí, příliš drtivé. A tak nám zůstávají jejich tváře a jejich hlasy v podobě, kterou uneseme. Krásná literatura, obrazy, zvuky, které vytvářejí iluzi komunikace. Ale pod nimi je proud, který je mnohem starší, nelidský, nesnesitelný.
A já někdy přemýšlím, jestli ta pravá audience u božstva vůbec může proběhnout. Jestli by naše tělo a mysl vydržely, kdyby maska spadla docela. Nebo jestli právě proto máme magie, hymny a rituály – abychom se vždy pohybovali jen na hranici. Dost blízko, abychom cítili hrůzu a fascinaci. Nikdy tak blízko, aby nás to zničilo.
Co když bychom bez masek nepoznali bohy, ale jen vlastní šílenství?
Setkání s bohy není rozhovor, ale nápor – vlna, která nás přesahuje. Proto potřebujeme hymny, obrazy a epitetony: nejsou lží, ale ochranou. Připomínají, že to, co cítíme při rituálu jako mrazení, třes nebo extázi, je jen šepot jejich skutečné přítomnosti. A právě v té křehké hranici mezi krásou a děsem se rodí posvátné.
Zažili jste někdy při modlitbě nebo rituálu chvíli, kdy vám „sklouzla maska“ a přítomnost byla náhle silnější, než jste čekali? Podělte se s námi v komentářích.
Vyzkoušejte: Zavřete oči a představte si svého boha či bohyni beze všech známých podob. Nechte tělo reagovat – možná se objeví husí kůže, napětí nebo klid. Jen chvíli dýchejte a vnímejte.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
