Jsem magický bezdomovec

Jsem magický bezdomovec. Nemám potřebu hledat si pantheon, v němž bych se mohla zabydlet, nebo tradici, která by mě ukotvila v příběhu.

Když jsem pracovala s runami, nebylo to proto, že bych měla ráda svetry s norským vzorem a fjordy. Zajímala mě přesnost jejich vnitřní geometrie – jak jazyk drží tvar reality. Buddhismus (a ano, i on má svou magickou odnož) mě nepřitahoval kvůli krásným fotkám z Tibetu, ale protože rozebírá mysl na kousky, aby poznal, jak funguje.

Ani k řecko-egyptským papyrům mě nepřivedla fascinace řeckými mýty, nebo, nedej bohové, fetiš pro chitón.

Zamilovala jsem si je pro sebevědomou drzost, se kterou tahle magie míchá jazyky, bohy i logiku světa. Bohové tu nejsou postavy s rodokmenem, ale funkce v systému, který drží pohromadě realitu. PGM je magie bez stálé adresy – místo, kde se všechny světy potkávají u jednoho stolu a řeší, co skutečně funguje.

Kultura může být zajímavá dekorace, ale mně na magii fascinuje její architektura – to, jak jazyk, symbol a vědomí drží pohromadě. Magie pro mě není nálada ani estetika, ale mechanismus. Způsob, jak se svět skládá a znovu rozpadá.

Hledat v jakékoliv magické tradici svou hlavní nebo dokonce jedinou identitu může být zrádné. Tradice sama o sobě růst nebrzdí; dobrý systém iluze o sobě láme. Nebezpečné je spíš to, jak snadno si z ní můžeš udělat kulisu pro vlastní ego.

To, co vypadá na první pohled jako příklon k něčemu prověřenému časem, může být spíš hledáním svého místa na světě.

Místo skutečné práce s principy se pak často pracuje spíš s maskou: velekněžka egyptských mystérií, dívka z Avalonu, severská völva. Najednou to nejsou funkce, ale to, čím se necháváme definovat.

Bohové tu nejsou bránou, ale dobře nasvíceným zrcadlem. Rituály fungují jako jemné doteky, kterými si člověk ověřuje vlastní tvar. Všechno vypadá hluboce osobně, ale magicky je to uzavřený okruh – energie, která se netransformuje, jen se točí kolem symbolu „já“.

Tenhle typ praxe funguje, ale jen v úzkém rozsahu: upevní sebeobraz, nerozšíří vědomí. Je to rituální narcismus, který místo transmutace nabízí identifikaci. Vypadá to jako návrat k posvátnému, ale ve skutečnosti je to návrat k sobě. Tichý, elegantní, někdy až něžný způsob, jak si udržet iluzi, že svět má přesně tvoje obrysy.

Je to chvíle, kdy se ze zkušenosti stane dekorace. Symbol, který měl otevřít prostor, se změní v kulisu. Místo kontaktu s principem zůstane herecký výkon – pečlivě nasvícený autoportrét „já“, který se bojí změny.

Z praktického pohledu tomu úplně rozumím. Každý systém magie začíná estetikou – tělo prostě reaguje dřív než rozum. Kostým, jazyk nebo gesto pomáhají nastavit tón, přeladit vědomí. A rituální roucho může být cool – pokud se z něj nestane parodie na LARP.

Problém ale nastane ve chvíli, kdy se tahle fáze stane cílem. Když se magie přestane používat jako nástroj proměny a promění se v sebeprezentaci. Estetika může otevřít dveře, ale za nimi musí být něco víc než jen hezky nasvícený prostor. Jinak zůstane jen obal – a prázdné zrcadlo, které se na tebe dívá, ale už ti neodpovídá.

Jakmile ti kultura začne nahrazovat princip, máš místo magie jen dobře stylizovaný folklór.

Takže pokud tě lákají pramidy, egyptský vibe nebo naopak helénská úhlednost, možná se u mně v kurzu Mystéria řeckých magických papyrů budeš brutálně nudit.

Ale pokud ti jde o to najít si systém, který ti umožní hrát si s magií jako s kostkami lega (a oblékat si ji do jakéhokoliv kabátku, který je tvůj kink), rozhodně se přihlaš

Tiumen

Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.

K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.

Články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Související

RUNY POD KŘÍŽEMRUNY POD KŘÍŽEM

Runy nepatří jen do časů předkřesťanské Skandinávie. Dlouhou dobu se používaly i po konverzi ke křesťanství a fungovaly vedle latinky jako domácí písemná tradice. Změna náboženského paradigmatu totiž neznamená, že