Existuje zvláštní chvíle v profesním dospívání, o které se moc nemluví. Ne ta, kdy začnete učitele zpochybňovat. Ta je hlučná, trochu protivná a člověk ji pozná snadno. Mluvím o chvíli mnohem pozdější, kdy se po letech vrátíte k něčemu, co kdysi tvořilo základ vaší praxe, pustíte si starou přednášku člověka, od kterého jste se opravdu učili, a najednou vidíte věci, které jste tehdy vůbec nemohli vidět. Ne proto, že by ten učitel byl horší než dřív. Protože vy jste jinde.
Na začátku je to jednoduché. Najdete člověka, který má systém. Ne jen pár technik, ale skutečný systém: vysvětluje, proč se věci dělají, jak spolu souvisejí, co je pod nimi, jakou metodologii mají společnou. Umí vzít několik tradic, několik druhů magie, několik různých operací a ukázat vám technologii, která je pod nimi. A najednou všechno zapadne. To je opojný pocit. Do té doby jste měli jednotlivé kusy. Tady rituál, tady text, tady nějakou zkušenost, tady cizí teorii. A najednou před vámi někdo rozloží mapu a vy poprvé vidíte celé město.
Samozřejmě že té mapě věříte. Jak byste ji taky mohli posuzovat? Ještě nemáte vlastní. To není hloupost ani nedostatek kritického myšlení. Je to normální fáze učení. Když jste začátečník, nemáte dost zkušeností, abyste poznali, kde je obecný princip, kde osobní preference učitele, kde jeho vlastní syntéza a kde slepá ulička, kterou zatím nikdo nepojmenoval. Nemáte ještě dost materiálu na odpor. Takže nějakou dobu bydlíte v cizím systému.
A je to vlastně velmi příjemné. Učitel ví. Vy se učíte. Když něčemu nerozumíte, předpokládáte, že problém je na vaší straně. Když dvě věci nejdou dohromady, čekáte, až vám někdo vysvětlí, jak spolu souvisejí. Když se vám něco v praxi nechová podle očekávání, první otázka zní, co jste udělali špatně. Je v tom zvláštní druh bezpečí. Někdo jiný už svět roztřídil.
Pak přijde puberta. Začnete mít dost vlastní praxe na to, aby se mezi ní a převzatým systémem objevilo tření. Tohle mi nefunguje. Tohle mi nedává smysl. Tohle chci dělat jinak. Tady nechápu, proč bych měla přijímat právě tenhle předpoklad. A nějakou dobu je potřeba být trochu nesnesitelný. Já si na to přijdu sama. Já si to udělám po svém. Já nepotřebuju, aby mi někdo říkal, jak má moje magie vypadat. Je to zdravá fáze. Člověk se musí od cizího systému oddělit dost na to, aby zjistil, co skutečně patří jemu a co jen několik let velmi svědomitě nosil po někom jiném.
Jenže ani to ještě není dospělost. Dospělost přijde později a je mnohem méně dramatická. Po nějaké době se k těm starým materiálům vrátíte. Už nepotřebujete dokazovat, že učitel nemá pravdu. Nepotřebujete jeho systém shodit, abyste ospravedlnili svůj vlastní. Můžete se prostě dívat.
A najednou vidíte švy. Tady vzal kus jedné tradice. Tady k němu připojil jinou. Tady udělal spoj, který je vlastně mimořádně chytrý a který používáte dodnes. Tady udělal spoj, který funguje jemu, ale ve vaší praxi nedává smysl. Tady je jeho osobní metafyzika. Tady už se ideologicky rozcházíte tak daleko, že používáte stejná slova pro různé věci. Tady je interpretace, kterou jste kdysi přijali jako fakt, protože jste ještě neuměli poznat rozdíl.
A pak přijde ten okamžik. Tady se spletl. Ne „já to vidím jinak“. Ne „tohle není moje cesta“. Prostě se spletl. Něco špatně přečetl, něco příliš rychle vyvodil, něco prezentoval jako fakt, přestože je to interpretace, nebo udělal chybu, kterou dnes dokážete dohledat a ověřit.
Je to absurdně silný okamžik vzhledem k tomu, jak banální skutečnost právě objevujete. Samozřejmě že se učitel může splést. Víte to odjakživa. Všichni lidé dělají chyby. Učitelé jsou lidé. Hotovo. Jenže abstraktní vědomí, že „každý se může splést“, není totéž jako sedět nad přednáškou člověka, který vám kdysi vysvětloval, jak svět funguje, a poprvé jasně vidět: tady ses opravdu spletl. A já to poznám.
Možná je to přesně ten okamžik, kdy dítě poprvé uvidí rodiče udělat chybu, kterou samo chápe lépe než on. Neznamená to, že rodič najednou nic neví. Neznamená to ani, že dítě ví víc. Jen se něco nevratně změní v jejich vzájemné poloze. Už to nejsou dvě různé kategorie bytostí – dospělý, který ví, a dítě, které se učí. Jsou to dva lidé.
Jeden má možná pořád mnohem víc zkušeností. Možná je v řadě věcí nesrovnatelně lepší. Možná se od něj budete učit dalších dvacet let. Ale už mu nemůžete půjčit celý svůj úsudek. A právě v tom je ta ztráta nevinnosti. Neztrácíte úctu. Ztrácíte možnost nechat se vést bez kontroly.
Kdysi jste si mohli pustit přednášku a říct: ukaž mi svět. Teď si ji pustíte a zároveň někde v pozadí běží druhá vrstva. Odkud to máš? Je to pramen, nebo tvoje interpretace? Je to historické tvrzení, nebo pracovní model? Tady jsme se rozešli. Tohle je skvělé. Tohle si vezmu. Tohle nepotřebuju. A počkat – tohle je fakticky špatně.
Je to mnohem pracnější způsob učení. A také mnohem osamělejší, protože v určité chvíli už neexistuje místo, kam byste mohli celý svůj úsudek na chvíli odložit. O to zvláštnější je zjistit, že tohle je pravděpodobně známka toho, že se učitelova práce povedla.
Pokud vás někdo skutečně něco naučil, cílem přece nemůže být, abyste po deseti nebo dvaceti letech stále potřebovali jeho úsudek místo vlastního. Dobrý učitel vás musí postupně dovést do stavu, kdy dokážete jeho práci číst i proti němu samotnému. Kdy dokážete říct současně: tady byl geniální. Tady mě naučil něco, bez čeho bych dnes nebyla tam, kde jsem. Tady už s ním nesouhlasím. A tady se prostě spletl. Bez potřeby ho kvůli poslední větě shodit z piedestalu. Protože žádný piedestal už nepotřebujete.
A právě tady se člověk obvykle otočí a zjistí, že za ním stojí jeho vlastní studenti. Což je nepříjemné, protože jejich vývoj bude vypadat úplně stejně.
Nějakou dobu budou věřit vašemu systému víc, než byste sami považovali za zdravé. Budou přebírat terminologii, způsob uvažování, možná i věci, které jste nikdy neměli v úmyslu učit. Některé vaše pracovní modely budou považovat za samotnou strukturu reality prostě proto, že zatím nemají dost vlastní zkušenosti, aby viděli švy.
Pak přijde jejich puberta. Začnou si to dělat po svém. Budou zpochybňovat věci, které vám připadají samozřejmé. Něco z vaší práce zahodí úplně zbytečně jen proto, že to je vaše. Něco udělají jinak a bude to horší. Něco udělají jinak a bude to lepší.
A pak jednou dospějí. Vrátí se k vaší staré přednášce a řeknou si: tohle používám dodnes. Tady už jsme se rozešli. Tady měla vlastní konstrukci a já ji tehdy považovala za obecnou pravdu. Tady bych to dnes postavila jinak. A tady se prostě spletla.
Teprve v té chvíli se ukáže, jestli jsme opravdu chtěli vychovat dospělé praktiky. Je snadné říkat, že nechceme následovníky, ale samostatné lidi, dokud samostatný člověk nezačne docházet k závěrům, ke kterým bychom sami nedošli. Je snadné chtít kritické studenty, dokud nezačnou kriticky číst nás. Je snadné říct „ověřujte si všechno“, dokud si někdo neověří něco, co jsme učili deset let, a nepřijde s tím, že jsme se spletli.
Jenže pokud to nedokážeme unést, pak jsme nechtěli studenty. Chtěli jsme mladší verze sebe.
Možná je profesní dospělost opravdu jenom tohle. Nejdřív zjistíte, že učitel není člověk, který ví. Je to člověk, který toho ví hodně, postavil velmi dobrou mapu a občas do ní zakreslil silnici, která tam není. A potom se otočíte a zjistíte, že přesně totéž jste vy pro lidi za sebou.
Dospět vůči vlastnímu učiteli je jen polovina práce. Druhá polovina je unést, že jednou někdo dospěje vůči vám.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
