Ach, věčný boj mezi venkovem a městem. Mezi těmi, kdo si na chleba mažou domácí máslo, a těmi, kdo si ho objednávají z biodynamické farmy s doručením až do penthousu. Ale proč zůstávat jen u chleba, když se stejný kulturní střet odehrává i v magii?
Ano, přesně tak! Pokud jste to ještě nepostřehli, ve světě čarodějnictví existují dvě zásadní frakce:
Na jedné straně stojí čarodějky lesa – robustní, odolné bytosti, které vědí, že k silnému kouzlu stačí dřívko, kamínek a trocha bláta. Jsou to ti drsní venkovani magie, co za bouřky běhají po lese, máchají rukama nad ohništěm a při úplňku šeptají do hrsti hlíny. Pak tu máme ceremoniální mágy – sofistikované obyvatele magických metropolí, kteří by raději nevkročili do lesa, pokud tam není pečlivě vytyčený rituální kruh a dostatečný počet hedvábných plédů k dramatickému mávání.
A vztahy mezi nimi? Inu, řekněme, že občas připomínají vztah Pařížanů k vesnickým babičkám vyrábějícím domácí sýry – tedy s mírnou dávkou opovržení, fascinace a skryté závisti.
Ceremoniální mág ve volné přírodě
Ceremoniální mág je osoba, která potřebuje minimálně osm pečlivě vyrobených nástrojů, dvacet sedm svíček, přesně naměřené obětní víno a někdy i asistenta, který mu bude držet grimoár otevřený na správné stránce. Když ho postavíte doprostřed lesa a řeknete: „Tak dělej magii!“, zažije tři fáze:
Popření: „Ale… kde je můj oltář? Moje rituální roucho? Jak mám bez toho operovat?“
Hněv: „Tohle není skutečná magie! Jak můžete pracovat s takovou… improvizací?“
Rezignace: „Dobře… asi si tady nakreslím kruh klacíkem, ale NENÍ to ono!“
A přesto, když lesní čarodějka vezme do ruky hliněný hrnek s odvarem z něčeho, co vypadá jako lektvar prastaré síly (ale je to jen hodně silný čaj s medem), ceremoniální mág přestane na okamžik dýchat a zamyslí se, jestli by neměl přehodnotit svůj přístup.
Lesní čarodějka a její první ceremoniální rituál
Naopak, pokud pošlete lesní čarodějku do chrámu ceremoniální magie, zažije kulturní šok odpovídající venkovanovi, který poprvé vstoupí do opery v Miláně:
Údiv: „Vy máte na každé kouzlo jiný nástroj? To si jako nemůžete vystačit s jedním nožem a kusem provazu?“
Zmatení: „A proč se při tom musí říkat latinské věty? To si nemůžu prostě říct, co chci, nahlas a v češtině?“
Pobavení: „Počkej… takže tohle všechno, to přepychové divadlo, bylo jen na to, aby ses spojil s duchem? Já jsem na něj prostě zavolala jménem a přišel.“
A právě v této chvíli ceremoniální mág zalituje, že na všechno nepotřeboval půlhodinovou přípravu a obřadní přednášku v několika jazycích.
Tiché přiznání (ale nikomu to neříkej!)
Samozřejmě, pod tím vším je trocha vzájemné úcty. Ceremoniální mág někdy tajně obdivuje jednoduchost a syrovou sílu tradiční magie – to, jak lesní čarodějky vytahují kouzla z kapsy stejně samozřejmě jako venkovské babičky tahají zástěru se sušenými bylinkami.
A lesní čarodějka? I ona občas obdivuje, jak působivě ceremoniální mág inscenuje každý detail rituálu – jak všechno září, jak to má estetiku, jak se tam ty svíčky hodí k záclonám! Možná je v tom něco, co by stálo za vyzkoušení… Ale nahlas to samozřejmě nikdy nepřizná.
A co z toho plyne?
Ve výsledku je magie jako jídlo – někdo dává přednost babiččiným bramborákům smaženým na sádle, někdo si radši pochutná na pětichodové večeři s ochutnávkou vín. Oboje zasytí, oboje má své kouzlo a oboje je naprosto skvělé… pokud se u toho nepokoušíte hádat, co je lepší.
Takže, ceremoniální mágové, zkuste někdy vyjít do lesa a seslat kouzlo jen tak, s holýma rukama a špetkou odhodlání. A vy, lesní čarodějky, nechte si jednou na rituál zapálit třicet svíček a oblékněte si hedvábné roucho – jen pro ten pocit. Ať pak můžeme dál předstírat, že ten magický třídní boj vlastně vůbec neexistuje.
