Den matek. Květiny, obrázky, bonboniéry. Sociální sítě plné usměvavých dětí a žen, které dávají lásku, dávají sebe. A přece – ne každé z nás tenhle svátek chutná sladce. „Pro některé z nás je to den, který v sobě nese tichý žár. Jako kouř z ohňů, které sice hořely, ale nikdy nehřály – jen dusily a zhasínaly světlo.“
Nechci psát o mateřství jako o roli. Chci psát o mateřství jako o hlubokém vnitřním principu. O mateřství, které může být radikálním činem sebelásky. O možnosti stát se matkou sobě samé – i svému novému já.
V čarodějnických tradicích známe Matku jako bytost, která dává i bere. Která ví, kdy držet a kdy nechat odejít. A někdy se objeví právě tehdy, když v nás všechno staré shoří. Když se ocitneme v prázdnotě, o níž jsme si myslely, že nás zničí – a přitom je to prostor znovuzrození.
Ale co to znamená – být matkou sobě?
Možná to znamená být tou, která si konečně naslouchá. Která si dovolí nic. Která ví, že se někdy musí sama obejmout a říct si: „Jsem tady.“ A možná taky tou, která si nastaví hranice. Která chrání. Která drží stráž u vlastního prahu.
Pokud jsme v dětství zažily prázdno místo náruče – nebo náruč, která bolela – můžeme se skrze tuhle vnitřní matku učit, jak vypadá péče, kterou jsme potřebovaly. Můžeme ji vysnít, vytvořit z hlíny, krve a kostí. Můžeme se stát těmi, které by nás tehdy podržely.
V magii se říká: „Rodíš to, co chceš, aby žilo.“ A my můžeme rodit své pravé já – vědomě, pomalu. Ne jako projekt, ale jako křehké stvoření, které má jméno, dech a duši. A my mu můžeme být matkou.
Možná letos nechceš slavit Den matek. A možná právě proto je tenhle den tvůj. Den, kdy se můžeš stát matkou sobě. Ne podle norem. Ale podle pravdy, která se v tobě klube. Skrze rituál péče, skrze magii přijetí.
Z popela neklíčí jen bolest. Z popela se rodí i divoké, krásné, pravdivé bytosti. A ty už v sobě všechno máš. Jiskru, ze které začneš znovu hořet.
