Záhadná a vznešená, zahalená pláštěm tajemství, po tisíciletí ctěná královna podsvětí. V mnoha kulturních obřadech a rituálech se objevuje jako připomínka toho, že život je prchavý a pomíjivý, avšak přesto stojí za to žít.
Seznamte se s dechberoucí Paní smrti.
Již Aztékové věděli, že smrtí nic nekončí. Pro ně byla smrt fascinující a tajemnou součástí života. Věřili, že smrt představuje pouze další fázi na cestě duše. Po opuštění své tělesné schránky sestupovala duše do podsvětí, známého jako Chicunamictlan (čteno: Čikuna-Miktlán), kde musela projít devíti stupni, než dosáhla ráje Mictlanu. A právě sem, do této říše, se na okamžik podíváme, neboť zde začíná náš příběh o Paní smrti.
Mictecacihuatl (čteno: Mik-té-ka-sí-huatl), dnes proslulá spíše jako Santisima Muerte, byla jednou ze tří nejdůležitějších ženských božstev smrti, jež existovala již před Aztéckými civilizacemi. Spolu se svým manželem Mictlantecutlim (čteno: Mik-tlán-teku-tli) vládla říši mrtvých, bděle dohlížejíc na duše a pomáhajíc jim projít tímto důležitým procesem. Oslavy spojené s jejím uctíváním byly nedílnou součástí důležitých náboženských svátků, přičemž tím nejvýznamnějším byl svátek zasvěcený bohu války a slunce, Huitzilopochtlimu (čteno: Wicílo- poch(k)tli) – Den mrtvých. Dnes již známého jako svátek Día De los Muertos.
Mictecacihuatl byla často zobrazována s maskou lebky nebo čelenkou z kostí, požírající hvězdy na noční obloze. Budila jak děs, tak úžas a stala se neustálou připomínkou křehkosti života, jakož i toho, že smrt má nad lidským osudem jedinou skutečnou moc. Kosti mrtvých jí byly zasvěcovány, neboť se věřilo, že pouze ona má právo je střežit. Symbolizovaly neúprosný cyklus života a smrti.
Avšak i sem, do prastarých zemí Mexika, vkročila noha kolonizátorů. Po příchodu španělských dobyvatelů v 16. století s sebou nepřinesli jen vojenskou sílu, ale také moc katolického náboženství. To bylo násilně vtlačeno do života původních obyvatel, a postupně vytlačovalo staré mezoamerické bohy a nahrazovalo je jediným, tzv. pravým Bohem.
Síla mezoamerického lidu se však projevila v synkretismu – a jak čas plynul, tradice aztécké civilizace se začaly prolínat s těmi katolickými. Starodávní bohové se zvolna proměnili v pouhé legendy, zatímco jiní přežili ve formě světců. Mnozí z nich upadli do stínu zapomnění, zahaleni mlhou vzpomínek.
Také Mictecacihuatl prošla touto transformací. Během staletí se stala základem pro vznik Santa Muerte – Svaté Smrti. Vyvíjela se jako lidová světice spojená s ochranou, spravedlností a věčným životem po smrti. Ačkoliv ji katolická církev neuznává, mnozí v Mexiku a Latinské Americe ji uctívají jako patronku smrti dodnes.
Její podoba se proměňuje podle místa uctívání. V Mexiku si Santa Muerte uchovává atributy Mictecacihuatl – často je zobrazována jako žena s tváří smrti, barvitá a okázalá, nazdobená zlatem a barevným peřím, nesoucí symboliku dávných dob. Ve Španělsku však více připomíná klasickou smrtku v černém plášti s kosou.
Díky katolickému vlivu bývá často znázorňována se svatou korunou, křížem, růžencem, svící, či křídly jako by přejímala roli svaté. Avšak i zde, v podobě smrtky, držící kosu, váhy či zeměkouli, ji můžeme vidět sedící na trůně, na důkaz jejího dávného postavení – jako královny podsvětí a smrti. Ačkoliv ji lidé dnes nazývají světicí, její moc nad světem mrtvých přetrvává.
Toto byl jen nástin naší Lady of the Dead. Chtěla jsem to však zmínit, abyste měli představu o její fascinující a složité povaze.
Má cesta k ní by se dala nazvat hledáním, ale rozhodně ne snadným. Už od dětství, kdy jsem poprvé pocítila její dotek, jsem vnímala, jak se její přítomnost stále zesiluje – v každém okamžiku smrti. Pro mě totiž smrt neznamená pouze definitivní konec, jak jej běžně vnímáme, jako pouhé zhasnutí tělesné schránky.
Smrt je přítomná ve všem, v každém okamžiku. I když píšu tuto větu, má svůj konec. A s další větou přichází nový začátek – a s ním i další konec. Mnozí z nás si neuvědomují, kolik buněk v našem těle každý den a každou hodinu umírá, aby se mohly zrodit nové. A přesto to neustále probíhá. Tento nepřetržitý boj o přežití, odehrávající se v dokonalé harmonii s cyklem evoluce, pokračuje bez přestání dál. A v tomto koloběhu ji vidím čím dál, tím víc zřetelně.
Ačkoli ji mnozí lidé považují za královnu podsvětí či svatou a modlí se k ní za ochranu, zdraví, krásu, bohatství nebo dokonce za seslání smrti na někoho jiného, já se k ní neobracím tímto způsobem. Pro mě je to někdo výjimečný – bytost, s níž jsem neustále spojená, a která je součástí mého každodenního života. Bez ohledu na to, jak ji nazýváte, já ji navždy budu oslovovat „matko.“ A pokud bych měla k jejímu jménu přiřadit slovo „svaté“, pak by se rozhodně vztahovalo k tomu hlubokému poutu, které k ní chovám.
Nechci říct, že moje praxe s ní nezahrnuje oltář a uctívání; ale vše, co dělám, vychází z obecného vyjádření mé úcty k ní, jako k mé matce, ne proto, že bych od ní něco žádala.
Pokaždé, když přinesu dárek nebo novou věc na její oltář, činím tak z vlastní vůle, ne proto, že bych snad musela. Když jsem po letech objevila, kdo ke mně promlouval celou tu dobu, uvědomila jsem si, že jsem nevlastnila ani jediný předmět, který by se byť vzdáleně podobal jejím atributům.
Až o něco později jsem pochopila, že její energie se rozprostírá do všech stran. A že už pouhá myšlenka na ni ve mně vzbuzuje radost a vyzývá mě, abych se s ní podělila o své pocity, zážitky, jídlo i pití. Můj vztah k ní, a tím i má praxe, se opírá o hluboké pouto a pevné spojení. Od meditativního rozjímání, přes úklid a vylepšování jejího oltáře, až po radostný zpěv a tanec. Komunikuje se mnou skrze sny, prožitky a emoce a dává mi tak najevo svou radost, přání, ale také nespokojenost, nebo mě skrze ně varuje.
Často mě vybízí k překonávání překážek, ať mě již čekají ve hmotném světě, a nebo jim musím čelit v podobě svých stínů a strachů. Ale pokaždé je se mnou a doprovází mě kamkoli je nutné se vydat.
Musím zdůraznit pocity a emoce, které ve mně vyvolává, neboť ve světě kolem mě se lidé smrti obávají. Pokládají ji za něco nečistého a zlého, a straní se jí. Tyto emoce však nesdílím. Ve mně vzbuzuje klid a mír, a dokonce mě povzbuzuje k radosti ze života a k jeho plnému prožívání. Její náruč není děsivá, škrtící ani chladná, jak ji mnozí líčí; naopak, je hřejivá, laskavá a objímající, zahalující nás do pláště ochrany.
To však neznamená, že by nedokázala vzbudit hrůzu nebo čelit nepřátelům. Je pravda, že mnozí ji využívají k proklínání druhých s jasným cílem usmrtit je. Obzvlášť v Mexiku, kde ji uctívají kartely a modlí se k ní, je toto také jeden z mnoha důvodů, které přispívají k její špatné pověsti jako modly smrti.
Musím však zdůraznit, že Santa Muerte rozhodně není zlá a ani soudící. Pouze nás všechny přijímá takové, jací jsme, protože ví, že ať už svůj život prožijeme jakkoli – dříve či později, ať už jsme zdraví nebo nemocní, bohatí či chudí, bez ohledu na pohlaví, věk nebo gender – všichni se ocitneme na stejné stezce. Na samotném konci, jako kostry, bez rozdílu.
Zde skutečně platí slavné Memento Mori (pamatuj na smrt), avšak Santa Muerte nás zároveň vyzývá svým Memento Vivere (pamatuj na život), abychom si užívali života naplno.
Pokud vás snad její hlas zavolá, neváhejte jej následovat. Mějte však na paměti, že přijetí a opětování jejího volání neznamená vztah založený na barteru. Je nejen záhadná a vznešená, ale také neskonale moudrá, a proto si zaslouží naši úctu. Koneckonců, je to Paní Smrti.
