Pro staré Germány byla Nerthus zosobněním Matky Země.
Římský historik Tacitus popisuje, jak na jeden den v roce tato bohyně opouští posvátný háj na ostrově, kde žije, a projíždí se zemí na posvátném povozu taženém jalovicemi. Kamkoliv její vůz zavítá, přináší požehnání a blahobyt. V tuto dobu se nezačínají války, neberou se do ruky zbraně a je zakázáno používat železo.
Po návratu je povoz zakryt přehozem a nikdo se ho po zbytek roku nesmí ani dotknout. Všichni otroci, kteří vůz nesli, jsou utopeni v jezeře. Je zakázáno dotknout se božského, a tak nikdo, kdo spatřil bohyni, nemůže dále žít.
Samo jméno Netrhus naznačuje spojení s dalšími božstvy z rodu Vanů, zejména s Njördem (Njördhr) s nímž je významově totožné. Je tedy možné, že Netrhus a Njörd tvoří božský pár (dvojčata a milence), podobně jako Freyja a Freyr, nebo se jedná o hermafroditní božstvo, jež se může projevovat v mužské i ženské podobě.
Vzhledem k tomu, že Njörd je bohem moře, dává smysl jeho spojení s Nerthus coby paní Země.
Přestože o uctívání bohyně Nerthus v minulosti máme jen kusé informace (a navíc se opíráme zejména o již zmíněný popis od Tacita, který pravděpodobně na germánské zvyky pohlížel skrze předsudky a vlivy zcela jiné kultury, z níž pocházel), neznamená to, že s Nerthus nemůžeme navázat vztah a pracovat s ní v současné době.
Uctívat Nerhus je totiž jako uctívat samotnou zemi, která dokáže být plodná a štědrá, ale je i místem spojeným se smrtí a temnotou. V zemi klíčí semena, zárodky nového života, ale do země se také vrací to, co zemřelo, aby se zde transformovalo na potravu pro nové zrození. Nerthus, coby bohyně země, v sobě propojuje zdánlivé protiklady; plodnost a smrt. Pracovat s ní znamená přijmout tuto zdánlivou dualitu a pochopit ji jako dvě strany téže mince.
Propojit se s Nerthus můžeme nejlépe přes práci s půdou. Nemusí to nutně být zahradničení, ale vše, co projeví náš respekt vůči zemi, která plodí a transformuje. Veškeré obětiny, které dáme zemi, ale i úcta, s níž se o zemi a půdu staráme, může být naší cestou k Nerthus.
