V předchozích týdnech už jsme se tématem nekromancie zabývali. Závoje mezi světy se tenčí, a tak se pojďme podívat na další aspekt praxe komunikace se světem mrtvých.
V minulém povídání jsme si přiblížili naše spojence a pomocníky. Nyní se zaměříme na ty, kteří nám během práce se zemřelými a předky mohou škodit.
Už jsme zmínili, že smrt může představovat trauma. Ne všichni zemřou pokojně, ve vlastní posteli, obklopeni milující rodinu. Mnohé přechody na druhou stranu mohou být nečekané, bolestivé či ovlivněné strachem z neznáma.
Kromě individuálního traumatu, jež může zemřelé postihnout, ale můžeme při setkání s předky narazit na traumata, která se linou naším rodem jako nechtěné dědictví, jež se předává z generace na generaci a je čím dál temnější a tíživější, až dojde do bodu, kdy ho takřka nedokážeme zvládat – a to platí jak pro živé, tak pro ty, co již odešli do záhrobí.
Většina setkání s duchy, předky a dalšími obyvateli jiného světa se samozřejmě odehrává ve více méně poklidné atmosféře. Může to být stejně pohodová záležitost, jako když zajdete k babičce na čaj a bublaninu.
Dokonce ani zemřelí, kteří nepocházejí z vaší rodiny, ale pracujete s nimi z jiného důvodu, obvykle nemají potřebu chovat se jako bytosti z hororu. Ostatně, při setkání s cizími lidmi třeba na pracovišti, na přepážce pošty nebo ve frontě v supermarketu také většinou nikdo jen tak z ničeho nic nevytahuje motorovou pilu, aby započal krvavý masakr.
S většinou lidí, jak živých, či zemřelých, se prostě nějak dohodneme. Někdy jsou to nadmíru milá setkání, jindy hovor trochu vázne, ale nic z toho nevybočuje z běžných zážitků.
V určitém procentu kontaktů s mrtvými se však můžeme dostat do situací podobných tomu, kdy potkáme člověka, jenž je tak zahlcený vlastními problémy, že se stává v lepším případě nepříjemným, v tom horším dokonce nebezpečným.
Zemřelí, kteří nedokázali zpracovat svá traumata, ať už osobní nebo rodinná, mohou hledat úlevu od svých bolestí u živých lidí. Upnou se na někoho z rodiny nebo na osobu, která s ní sdílí domácnost, a rozhodnou se živit jeho či její energií. Klidně mohou s touto osobou komunikovat a zdát se v podstatě neškodní. Mohou se tvářit jako přátelé a spojenci, ale v konečném důsledku zažívá osoba, na niž se přilepili, potíže se spánkem, noční můry, nervozitu, bolesti hlavy nebo jiné nepříjemné fyzické projevy.
Duch, který se připoutal k živému člověku, se stává parazitem, který se krmí cizí energií a vitalitou.
Právě hlad je jedním z ukazatelů, že zmíněný duch odmítá zpracovat svoje trauma a posunut se dál. Mrtvý, který lpí na hmotném světě a využívá k tomu živého člověka, obvykle něco požaduje. Ti, co zemřeli dobře, od nás nic nepotřebují. Mohou přijmout naše obětiny a dary, ale nebudou je po nás požadovat.
Parazitičtí duchové ale vysloveně vyžadují. Dary, obětiny, pozornost, komunikaci… může to být cokoliv, co je zasytí. Potřebují hodně energie, aby se udrželi ve fyzickém světě a měli kontrolu nad svou existenci v prostředí, do něhož již nepatří.
Práce s takovými obtížnými zemřelými je už samozřejmě v rukou zkušeného nekromanta.
My se této pokročilé praxi budeme časem věnovat v rámci připravovaných kurzů o nekromancii a práci s předky. Není to rozhodně nic, co byste měli zkoušet bez vedení a pečlivé přípravy, takže berte tento text spíše jako informativní výsek z široké problematiky práce s duchy.
Pro ty z vás, kteří začínáte nebo se ve své praxi teprve zabydlujete, tu samozřejmě stále máme k dispozici kurz Základy tradičního řemesla.
