Moderní člověk má zvláštní představu o duchovní realizaci. Někde na konci celé té meditace, očisty, askeze, modliteb, rituálů a práce na sobě by měl přijít okamžik, kdy Kosmos konečně uzná, že jsme si svoje odpracovali.
Hotovo.
Už nemusíte nic řešit. Už se nemusíte vracet. Už po vás nikdo nic nechce. Odevzdejte identifikační kartu, vyberte si lehátko a můžete odejít na soteriologický důchod někam na metafyzické Kanáry.
Je to velmi pochopitelná představa. V běžném životě totiž většinou pracujeme proto, abychom jednou pracovat nemuseli. Splácíme hypotéku, abychom ji jednou neměli. Řešíme problémy, aby přestaly existovat. Léčíme nemoc, abychom byli zdraví. A tak si stejnou logiku snadno přeneseme i do spirituality: duchovní cesta je problém a realizace je okamžik, kdy problém konečně zmizí.
Jenže co když jsme si spletli konec tření s koncem funkce?
To jsou dvě úplně jiné věci.
Když se špatně namontované ozubené kolo konečně usadí na správné místo, nepřestane se točit. Začne se točit správně. Když hudebník po dvaceti letech zvládne svůj nástroj, nepřestane hrát. Právě teď může začít skutečně hrát. A když se duše přestane sama sobě plést pod nohy, nemusí následovat kosmické: „Děkujeme za spolupráci.“
Možná teprve tehdy začíná dělat to, k čemu celou dobu směřovala.
Tohle je nepříjemná možnost, protože duchovní realizace pak přestává být odměnou za dobře odvedenou práci. Není to okamžik, kdy člověk dostane diplom a právo už se nikdy ničeho účastnit. Je to změna kvality účasti.
Realizace může znamenat, že už nepotřebujete polovinu energie na vnitřní sabotáž. Že se vaše vůle nepere s vlastním směrem. Že nemusíte každý krok znovu vyjednávat se svým strachem, potřebou potvrzení, odporem, chaosem a představou, že skutečnost by měla být někde jinde, než právě je.
To může být obrovská úleva.
Ale úleva není totéž co nečinnost.
V buddhismu se Buddha nestane Buddhou proto, aby konečně mohl přestat s buddhovskou aktivitou. V mahájánovém obrazu je to skoro naopak: čím dokonalejší realizace, tím méně je aktivita deformovaná nevědomostí, lpěním a osobním zájmem. Nezmizí činnost. Mizí to, co ji křivilo.
Podobně je to možné chápat i theurgicky. Pokud je duše součástí určité kauzální řady a má určitou funkci, realizace nemusí znamenat osvobození od této funkce. Může znamenat její přesnější uskutečnění.
To je podstatně méně sexy než představa věčného odpočinku v božském světle.
Ale dává to větší smysl.
Proč by totiž vyšší míra realizace měla automaticky znamenat menší míru aktivity? Proč by větší schopnost nést vyšší kauzalitu měla vést k tomu, že už ji člověk nebude nést vůbec? Proč by dokonaleji naladěný nástroj měl být odložen do vitríny?
Možná jsme do spirituality jen přenesli velmi pozemskou fantazii o penzi. Dlouho makám. Pak dostanu odměnu. A tou odměnou je, že už nemusím maknout ani prstem.
Jenže metafyzika nemusí mít odbory.
Je klidně možné, že „povýšení“ znamená přesně to, co znamená skoro všude jinde: větší kapacitu, větší dosah a větší odpovědnost. Ne proto, že by vás Kosmos trestal za úspěch, ale protože větší schopnost umožňuje větší funkci.
Když unesete deset kilo, nikdo vám nesvěří sto. Když unesete sto, situace se mění. Duchovní realizace pak není výpověď z reality. Je to zvýšení nosnosti.
To samozřejmě neznamená nekonečnou dřinu. Právě naopak. Velká část toho, čemu říkáme práce, vzniká jen proto, že jsme rozpojení sami se sebou. Jeden kus nás chce něco dělat, druhý před tím utíká, třetí chce uznání, čtvrtý se bojí selhání a pátý celou dobu protestuje, že měl dostat jiný život.
To je drahý provoz.
Pokud se tohle tření výrazně zmenší, může být aktivita mnohem větší a zároveň subjektivně lehčí. Ne protože se nic neděje, ale protože se proti tomu přestala vzpírat polovina systému.
Možná proto máme tak rádi obrazy konečného spočinutí. Jsme unavení především sami ze sebe a představujeme si, že jediným řešením je přestat existovat jako činný subjekt.
Ale možná bychom nebyli tak unavení z funkce, kdybychom ji nevykonávali proti vlastní konstrukci.
Tohle je ostatně jeden z důvodů, proč mi připadá podezřelá každá soteriologie, která slibuje především stav, kdy už nebude potřeba nic dělat. Ne proto, že odpočinek je špatně. Odpočinek je biologicky i psychicky nutný. Jenže z odpočinku jsme si udělali ontologický ideál.
Nejvyšší stav musí být nehybný, protože pohyb připomíná práci.
Nejvyšší bytost nesmí nic dělat, protože činnost zavání povinností.
Realizovaný člověk nesmí mít funkci, protože funkce zavání zaměstnáním.
Jenže to jsou naše asociace. Ne nutně vlastnosti skutečnosti.
Aktivita nemusí vznikat z nedostatku. Činnost nemusí být otročina. Funkce nemusí být trest. Je možné jednat právě proto, že něco přebývá, protože existuje schopnost působit a protože je v povaze určité příčiny mít účinky.
Slunce nesvítí na směny.
A pokud se duše skutečně přibližuje svému vyššímu principu, možná se nestává méně činnou, ale činnou jinak.
Méně chaoticky. Méně reaktivně. Méně z osobního nedostatku. Přesněji.
To je mimochodem mnohem radikálnější představa realizace než věčné lehátko. Znamená totiž, že duchovní cesta vás nemusí dovést k tomu, že už po vás nic nebude chtít život. Může vás dovést k tomu, že konečně budete schopní odpovědět bez hysterického vyjednávání o každé položce.
Ne: „Už nemusím.“
Spíš: „Už se s tím nemusím prát.“
A mezi těmi dvěma větami je obrovský rozdíl.
Soteriologie tedy možná není technologie, jak přestat být součástí skutečnosti. Je to technologie, jak přestat být její špatně zapojenou součástí.
Žádná penze.
Jen podstatně lepší zapojení.
Theurgická akademie vás nepřipraví na osvícení bez další práce. Ale může vám pomoct udělat velmi konkrétní krok k tomu, abyste přestali být špatně zapojenou součástkou a začali fungovat přesněji v systému, jehož jste součástí.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
