Když se mluví o proměně, o cestě k sobě, většinou to zní jako výzva. Jako rozkvět. Konečně být sama sebou. Konečně odložit masky, které už mě tlačí. Konečně si dovolit žít pravdivě, volně, naplno.
A ono to opravdu tak je. V důsledku. Člověk, který ví, kdo je – který rozumí svému prožívání, umí se o sebe postarat, nastavuje hranice, rozlišuje, kdy mluví jeho intuice a kdy naučený strach – ten člověk žije svobodněji. Spokojeněji. Hlouběji.
Ale co se o tom už tak často neříká je, že cesta k tomu „konečně“ vede přes loučení.
A loučení bolí.
I když se loučíme s něčím, co už nám neslouží. I když racionálně víme, že je to dobře. Že některé staré vzorce byly jen zástupné nástroje přežití. Staré zvyky, které nám pomohly přežít neúnosné. Obranné mechanismy, které nás jako děti chránily před bolestí, kterou jsme neměli jak unést. Možná jsme si tehdy začali myslet, že musíme být pořád silní. Nebo pořád hodní. Nebo neviditelní. Možná jsme se začali ztotožňovat s verzí sebe sama, která byla snesitelná pro druhé – i když nás samotné to ničilo.
A přesto… i tyhle verze nás byly nějakou dobu naše. Nosili jsme je s sebou roky. Utěšovaly nás, i když krutě. Udržovaly nás nad hladinou, i když nám bránily plavat.
A tak když je konečně pustíme, nebo se o to alespoň pokusíme, nevzniká jen radost. Vzniká i prázdno. A v tom prázdnu je často smutek.
Truchlíme. A někdy se za to truchlení i stydíme. Protože přece víme, že je to „dobrá změna“. Že máme být pyšní, že jsme na sobě zapracovali, že jsme se hnuli z místa. Ale ono to není tak jednoduché. Ne všechno, co opouštíme, bylo jen špatné. Ne všechno, co už nepotřebujeme, bylo zlé.
Někdy jsme si zvykli tak důvěrně, že i bolest byla doma. A tak když odchází, je v tom melancholie. Něco jako, když se stěhujeme z místa, kde jsme nebyli šťastní, ale znali jsme každý kout.
A o tomhle se málo mluví. O tom, že i uzdravení může bolet. Že i když jdeme k lepšímu, nemusí to být lehké. A že to neznamená, že děláme něco špatně.
Neznamená to slabost. Neznamená to nedostatek odhodlání. Znamená to jen to, že jsme lidé – citliví, vrstevnatí, komplikovaní. A že i když jdeme dopředu, někdy se na chvilku otočíme zpátky. Jen tak. Naposledy.
A pak teprve s tichým „sbohem“ vykročíme dál.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
