Je to trochu komické divadlo. Spousta pohanů se proti křesťanství vymezuje tak urputně, že bys z toho mohl krájet patos na plátky.
„My nejsme jako oni, žádný jeden žárlivý bůh, žádná církev, žádná exkluzivita.“ A pak si vytáhnou jednoho „svého“ boha nebo bohyni, vyhlásí s ním výhradní vztah a začnou se tvářit, že cokoliv nad dva až tři bohy už je nějak „moc“. Monoteismus vyhozený dveřmi se jim vrátil oknem, jen v jiném stylingu.
Do toho si vezmi běžnou katolickou babičku. Formálně vyznává jednoho Boha, všude se mluví o monoteismu, ale když se podíváš na tu poličku nad postelí, najdeš tam docela slušný duchovní open space. Panna Maria nad postelí, svatý Antoníček na ztracené věci, nějaký svatý „na nemoce“, možná svatý Václav nebo Jan Nepomucký na zdi, anděl strážný v rámečku a k tomu pár obrázků z poutí.
Jeden Bůh na papíře, ale v praxi pěkně rozvětvený pantheon bytostí s různými kompetencemi. Když něco ztratíš, nejdeš za Hospodinem, ale za Antoníčkem. Když je někdo nemocný, zapalují se svíčky konkrétnímu svatému, ne konceptu „Všemohoucího“.
Když to člověk položí vedle sebe, vyznívá to skoro obráceně, než by čekal. Část moderního pohanství funguje jako převlečený monoteismus, zatímco lidová katolická praxe jede v tichém, docela praktickém polyteismu, jen mu tak neříká. A ne, nejde o slovíčkaření, ale o vzorec v hlavě.
Nějakou dobu se v pohanských kruzích opravdu tradovalo, že „by člověk neměl pracovat s víc jak dvěma nebo třemi bohy“. Že pak už je to nějak moc, nějak nebezpečné, nějak „nezvládnutelné“. Jako kdyby bohové měli kapacitu žárlivé dvacítky, co nesnese, že se její partner baví i s někým jiným než s ní. Když se nad tím člověk zastaví, je to na hlavu postavené. Božstva najednou vypadají, jako by byla malá, nejistá, emocionálně labilní a potřebovala ujišťovat, že „jsme jen jejich“.
Tenhle model hodně vychází z potřeby exkluzivity. Z touhy být pro nějaké božstvo „ten jediný / ta jediná“, mít pocit výjimečného vztahu, kde si nás ten bůh drží jako VIP klienta. A pokud náhodou začneme pracovat i s jinými bohy, tak co? Budou sedět v rohu, brečet do polštáře a štkát: „já pro tebe nic neznamenám?“ To není polyteismus. To je projekce lidských vztahových vzorců do světa, kde to nedává moc smysl.
Když se člověk podívá do pozdní antiky, do textů typu Řecké magické papyry, tahle celá debata začne působit skoro groteskně. Kouzla, kde se v jednom rituálu oslovuje několik božstev, někdy různých kulturních okruhů, vedle toho voces magicae, démoni, božské aspekty, epiklese navrstvené na sebe. Nikdo tam neřeší, jestli je „moc bohů najednou“. Spíš to vypadá, že čím víc vrstev, tím líp se člověk trefí do správné části kosmu. Polyteismus tu není teoretická možnost, ale základní provozní režim.
A do toho moderní pohan, který se upne na jednoho patrona a trne, jestli náhodou neurazí Apollóna tím, že promluví i s Dionýsem. Jako kdyby ti bohové neuměli spolupracovat, nebo dokonce přenést přes srdce, že člověk má více než jeden typ vztahu. V lidském světě se takhle chová partner s neřešenými traumaty, ne kosmická inteligence.
Křesťanské dědictví v pohanském šatníku vypadá přesně takhle: ve jménu odchodu od církve se odmítne „žárlivý Bůh“, ale vzorec exkluzivního vlastnického vztahu k posvátnu zůstane. Jen se přepne adresát. Místo „nesmíš mít jiné bohy kromě mě“ se tam tichounce usadí „nesmíš mít jiné bohy kromě svého patrona / bohyně, se kterou máš smlouvu“. Strach z rozptýlené pozornosti, strach z rozvětvených vztahů, strach, že když nebudeš výhradní, nebudeš „dost milovaný“ ani v duchovnu.
Mezitím ta katolická babička, co se podle pohanských memů klaní „jednomu Bohu a hotovo“, úplně v klidu přidává další svaté na poličku. Jen podle toho, kdo se jí osvědčil. Někdo jí pomohl, tak jde na další pouť, přidá obrázek, zapálí svíčku. Není v tom žádná systematická teologie, ale je v tom něco, co polyteista velmi dobře zná: zkušenost, že svět je obydlený různými bytostmi, které mají své „obory“, temperament a způsoby, jak odpovídají. Jestli je nazveme svatými, bohy nebo daimony, už je v podstatě kosmetika.
Nemá smysl si hrát na to, že křesťanství je čistý monoteismus a pohanství čistý polyteismus. V praxi je to mnohem víc promíchané. Otázka nezní „k jakému labelu se hlásíš“, ale „jaké vztahové vzorce si nosíš v hlavě“. Jestli máš u božstev potřebu exkluzivity, žárlivosti a vlastnictví, nebo jestli ti dává smysl síť vztahů, kde můžeš mít některé bytosti velmi blízko a jiné okrajově, aniž by to komukoliv bralo důstojnost.
Polyteismus bez žárlivých projekcí by vypadal jinak. Můžeš mít jednoho či několik patronů, se kterými máš hluboký, dlouhodobý vztah. To je v pořádku. Ale není to totéž jako strach, že když navážeš kontakt s další bytostí, ten první vztah se zhroutí. Božstva nejsou nevyzrálí partneři z toxického vztahu, kteří ti čtou zprávy. Jestli se někde hroutí exkluzivita, tak hlavně v hlavě člověka, ne v tom, jak funguje posvátný svět.
Je to celé dobré brát spíš jako pozvánku k inventuře než jako další důvod se mlátit po hlavě tím, kdo to má „správně“. Pokud tě děsí představa pracovat s pěti bohy, ale nepřijde ti nijak zvláštní, že někdo volá o pomoc různé svaté, archanděly a Pannu Marii zároveň, možná není problém v počtu bytostí, ale v nastavení, se kterým jdeš do vztahu. Potom už je celkem jedno, jestli tomu říkáš křesťanství, pohanství nebo „moje duchovní cesta“.
Na konci dne si můžeš položit jednu jednoduchou otázku: jaký model vztahu k posvátnu ti ve skutečnosti běží na pozadí?
Exkluzivní smlouva s jedním žárlivým principem, jen přelakovaným do jiné barvy? Nebo síť vztahů, kde není potřeba dokazovat svou hodnotu tím, že budeš „patřit“ výhradně jedné bytosti? Bohové nejspíš nepotřebují, abys jim dokazoval loajalitu tím, že nikoho dalšího neoslovíš. To potřebuje spíš lidské ego.
A to je přesně ten moment, kdy se vyplatí si přiznat, kdo je tady doopravdy monoteista.
Pokud tě zajímá víc o práci s bohy, můžeš si poslechnout poslední epizodu našeho podcastu s názvem Bohové nejsou terapeuti, aneb jak přežít bohy 
Odkaz dávám do komentářů.
Tiumen
Tiumen – Kartářka a čarodějka. 🔔 Pozor! Nyní mám více volných termínů na výklady a konzultace.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Články
- PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA!
Když přijde řeč na to, proč ze všech možných systémů dělám zrovna magii pozdní antiky, většinou se čeká nějaká osudová odpověď – třeba vnitřní volání nebo aspoň vzpomínky na minulý život v Alexandrii. Jenže pravda je mnohem prozaičtější.… Číst dále: PROČ DĚLÁM MAGII ŘECKÝCH PAPYRŮ? PPROTOŽE JE TO ZÁBAVA! - BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND?
Když se dnes na internetu mluví o antické magii, většinou dostanete na výběr ze dvou romantických pohádek. V té první jsou antičtí mágové vlasatí rebelové z podzemí, kteří po nocích ve sklepě při svíčce zachraňují zakázané vědění před… Číst dále: BYLA ANTICKÁ MAGIE UNDERGROUND? - Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také.
Magie je cesta seberozvoje. Alespoň podle proklamací, které člověk čte na internetu. Čím déle praktikujete, tím lépe znáte sami sebe, tím přesněji rozpoznáte vlastní chyby a tím moudřejším, pravdivějším a celkově kvalitnějším člověkem se stáváte. Nevím proč. Kladivo… Číst dále: Magie je cesta seberozvoje. Kladivo také. - V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu.
V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. Nebo vykrajuj cukroví. Zachumlej se do deky. Dopřej si ten příjemný pocit, kdy někdo vypráví a tebe zajímá hlavně to, co bude dál. Třeba proč… Číst dále: V prosinci ti budu každý den chvíli číst. Ty si zatím dej čokoládu. - PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
Každý rok se na přelomu října a listopadu z českého internetu dozvídáme totéž: závoj mezi světy se ztenčuje, brány podsvětí vržou a nastává jediný správný čas pro práci s mrtvými. Když člověk sedí ve střední Evropě, zní to… Číst dále: PODSVĚTÍ NEMÁ OTEVÍRACÍ DOBU.
