Opravdové. Ty, které dýchají smyslem, které nám v těle zaznívají jako poznaná pravda, jako návrat k sobě. Ale kolem Velikonoc se každý rok vynoří jedna stará jizva, která se tváří jako tradice.
Pomlázka.
Prý symbol zdraví, plodnosti a radosti.
Prý neškodná hra.
Prý je to hezké, když ženy vyšlehají, že se jim bude dařit.
Ale moje tělo si pamatuje spíš jiný pocit. Pamatuje si chvíle, kdy mě měli vyšlehat sousedé, s nimiž jsem se normálně sotva pozdravila. Pamatuje si, jak jsem měla stát ve dveřích s vyhrnutou sukní a připraveným úsměvem. Pamatuje si, jak mě to zahanbovalo – a jak jsem neměla slova, kterými bych to vysvětlila. Protože „vždyť je to sranda“. „Vždyť je to tradice“. „Vždyť to nic není“.
Jenže ono to něco je.
Je to dotek bez souhlasu.
Je to představa, že tělo ženy je tu k dispozici, jakmile to zavelí zvyk.
Je to drobný rituál, který nese stín větších struktur.
A tak se každý rok znovu roztočí debaty – a my, které říkáme „ne“, jsme zesměšňované. Jsme prý frigidní, přecitlivělé, nebo „zase nějaké feministky“. Jako by bylo směšné rozhodovat se o svém těle. Jako by bylo nevhodné říct: „Tady je moje hranice.“
A přitom právě tohle je magie.
Tohle je moc.
Umět říct ano – a umět říct ne.
Umět si zvolit, co pro mě rituál znamená. Umět tvořit nové, živé rituály, které ctí mé tělo, můj souhlas, můj rytmus.
Takové, kde se symbolické dotyky nedějí násilím, ale něhou.
Takové, kde se plodnost chápe jako tvořivost, ne jako povinnost.
Takové, kde tělo není objekt, ale chrám.
U nás doma zajíček schovává čokolády, hledají se poklady, a rituály vedeme my. My určujeme, co je svaté. My vytyčujeme hranice.
Velikonoce jsou časem vzkříšení.
Tak pojďme v sobě vzkřísit i ten hlas, který říká:
„Moje tělo. Moje pravidla. Moje magie.“
O autorce
Tiumen – Kartářka a čarodějka.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Další články od Tiumen
- Proč za spiritualitu platit? Tady je důvod.
Už dávno jsem přestala věřit lidem, kteří rozdávají spiritualitu zadarmo. Ne proto, že bych si myslela, že je všechno na světě potřeba zpeněžit. Ale proto, že když někdo pracuje bez jakékoli odměny, většinou to nedělá kvůli tobě. Dělá… Více informací: Proč za spiritualitu platit? Tady je důvod. - Skrze tebe jsem si vzpomněla, kdo jsem.
Než jsi přišla, byla jsem člověk, který celý život vnímal jinak, ale nevěděl proč. Všechno bylo moc – zvuky, změny, doteky, očekávání. A tak jsem se naučila být funkční. Držet masku. Mlčet, i když to uvnitř křičelo. Být… Více informací: Skrze tebe jsem si vzpomněla, kdo jsem. - Říkali mi, že jsem moc. Tak jsem začala být ještě víc.
Říkali mi, že jsem moc hlučná, moc citlivá, moc se směju, moc se rozčiluju. Že všechno moc prožívám. Že zabírám moc prostoru, moc mluvím, moc si dovoluju. Že moc myslím. Že jsem moc divná. Moc intenzivní. Moc jiná.… Více informací: Říkali mi, že jsem moc. Tak jsem začala být ještě víc. - Persefona a jazyk hlubin: Jinakost, cykličnost a království pod světem
Ne každé světlo hřeje. Ne každé ticho je prázdné. Když se zaposlouchám do mýtu o Persefoně, neslyším jen vyprávění o únosu a návratu. Slyším jazyk, který šeptá zpod povrchu – řeč těch, kdo se nikdy docela nevešli do… Více informací: Persefona a jazyk hlubin: Jinakost, cykličnost a království pod světem - Co je to vlastně dobrý život?
To není nijak vznešená otázka. Většinou si ji nekladneme jako filozofický problém. Spíš se jednou ráno probudíme, unavení z vlastního kalendáře, a někde v hloubi to zašeptá: Takhle ne. Tohle přece nemůže být všechno. A tak si začneme… Více informací: Co je to vlastně dobrý život?
