Být v Česku devotee, tedy někým oddaným, je jako snažit se vysvětlit abstinentovi, proč je víno tekutá poezie. Je to kategorie, kterou naše ironické, cynismem prosycené myšlení jednoduše nepojímá. Zkuste to přeložit do češtiny: oddaný, ve službách něčeho, odevzdaný. Už při těch slovech na vás padá trapnost jak vlhká deka. Kdo se dnes odevzdává? To se tak možná říkalo ve čtyřicátém osmém při vstupu do strany. Nebo v devadesátkách o obětech sekty.
A přesto, co když právě teď nastal čas otevřít se a být devotee? Přestat být věčně na distanc, věčně v sarkasmu, věčně v postoji „možná jo, ale moc bych tomu nevěřil, protože co kdybych se náhodou musel do něčeho skutečně ponořit“? Co když je čas přestat se bát oddanosti, protože v ní je skrytá síla, která dokáže proměnit život?
Já bych třeba Hekaté psala básně. Upřímně. Zcela otevřeně. Jako Meera Bai psala Krišnovi. Jenže! V českém prostředí by to byla cringe nejvyššího levelu. Trapnost level Olymp. Víte, co myslím? Zatímco v Indii jsou Meera Bai a její básně posvátným odkazem, u nás by podobný projev horoucí oddanosti sklidil přinejlepším pobavené uchechtnutí a přinejhorším označení za „toho magora, co píše básně bohyním“.
Ale víte co? Možná je to právě tím, že jsme se naučili všechno balit do vrstvy ironie a distancu. Možná jsme tak dlouho přesvědčovali sami sebe, že „věřit“ a „být oddaný“ je trapné, až jsme zapomněli, jaký je to vlastně pocit, když se člověk opravdu ponoří do něčeho, co ho přesahuje.
Takže co když je právě teď ten správný čas sebrat odvahu a vykročit? Odhodit obavu z toho, že to bude vypadat „moc“? Možná si ještě nedovolím napsat Hekaté oddané básně (i když věřte mi, mám je v hlavě), ale dovoluji si říct: Jsem její. A kdo chce, ať se uchechtne.
A kdo to cítí stejně, tak ví, o čem mluvím.
O autorce
Tiumen – Kartářka a čarodějka.
K magii a výkladům karet jsem se dostala po více jak dvaceti letech praktikování tantrického buddhismu. Styl mé praxe se tak sice diametrálně proměnil a obohatil o nové dimenze, motivace však zůstává stále stejná. Magii vnímám jako práci s myslí.
Další články od Tiumen
- Persefona a jazyk hlubin: Jinakost, cykličnost a království pod světem
Ne každé světlo hřeje. Ne každé ticho je prázdné. Když se zaposlouchám do mýtu o Persefoně, neslyším jen vyprávění o únosu a návratu. Slyším jazyk, který šeptá zpod povrchu – řeč těch, kdo se nikdy docela nevešli do… Více informací: Persefona a jazyk hlubin: Jinakost, cykličnost a království pod světem - Co je to vlastně dobrý život?
To není nijak vznešená otázka. Většinou si ji nekladneme jako filozofický problém. Spíš se jednou ráno probudíme, unavení z vlastního kalendáře, a někde v hloubi to zašeptá: Takhle ne. Tohle přece nemůže být všechno. A tak si začneme… Více informací: Co je to vlastně dobrý život? - Příběh o maskování
Když jsem sdílela svůj příběh o maskování, ozývaly se mi ženy, které v tom poznaly něco důvěrně známého. Nejen tu touhu zapadnout a neznepokojovat okolí svým „příliš“ nebo „jinak“, ale i ty chvíle, kdy na ně někdo naléhá:… Více informací: Příběh o maskování - Internetová bažina a volba, kam stoupnout
Někdy mám pocit, že se na sociálních sítích odehrává paralelní realita. Nekončící reality show. Dnes se někdo s někým kamarádí, zítra už ho blokuje. Dnes je někdo inspirací, zítra terčem. Kolují domněnky, šeptandy, útržky vět vytržené z kontextu.… Více informací: Internetová bažina a volba, kam stoupnout - Jsem autistická
A právě díky tomu jsem odborník. Ne na autismus jako takový – ale na maskování. V tom jsem opravdu dobrá. Tak dobrá, že kdybych neprocházela diagnostikou s jedním z mých dětí, která mi otevřela oči, maskovala bych tak… Více informací: Jsem autistická
