Byl začátek léta. Slunce zářilo a vyživovalo zemi. Starý muž obcházel zahradu a s láskou, jako kdyby ji viděl poprvé nebo se s ní naposledy loučil, se zdravil se všemi rostlinami. Usmíval se na růže, ochutnával jahody a užíval si stínu vzrostlých dubů. Byly dědictvím po jeho předcích, které s láskou opečovával stejně, jako tenhle kus země.
Pro někoho to byla nuda, ale on ve svém kousku přírody a domu, který postavil jeho praděd, našel domov.
Nebyl to život vzrušující a plný dobrodružství. Chápal, proč jeho syn odchází.
Došel na zápraží domu, kde už na něj už čekal syn. Chtěl s ním mluvit a zjevně nevěděl, jak začít.
Starý muž se usmál a řekl synovi: “Nemusíš se mi omlouvat. Přeji ti tvou velkou cestu a dobrodružství, která tě na ní čekají.”
Synovi se ulevilo. Čekal výčitky. Měl dojem, že jeho otec nepochopí jeho touhu po zážitcích.
Táta se ale usmíval a začal mu vyprávět o svých dalekých cestách a lidech, které na nich potkal. Syn byl překvapený. Nevěděl, že táta byl dobrodruh.
Otec se na syna podíval a řekl: “Odešel jsem odsud stejně, jako odcházíš ty. A před námi tak učinili i naši otcové. Tenhle kout světa tu pro nás vždycky bude. Není ale místem, ze kterého by ses neměl nikdy hnout.
Naopak. Je místem, do kterého by ses měl stále vracet.
Odcházení a návraty jsou to, co dělá z domova tak důležité místo. Užij si svá dobrodružství a věz, že domov tu na tebe počká. Já tu možná nebudu, ale domov tu budeš mít vždy.”
Ráno se muži loučili dlouhým objetím. Syn byl překvapen, jak nádherná je zahrada i dům, který opouští.
Zůstat však nemohl. Svět ho volal a kdyby zůstal, spálila by ta touha jeho nitro na uhel.
Myslel si, že odchází navždy, ale teď si uvědomil, jak se těší, až se vrátí. Vyrazil.
Starý muž se usmíval. Otočil se a usmál se na duchy předků, kteří vybudovali tento domov a teď spolu s ním mávali synovi na rozloučenou.
Muž prošel zahradou do domu a do ruky vzal svou vycházkovou hůl a nasadil si batoh, který už měl sbalený ve skříni.
Teď, když se junior vydal na cesty za dobrodružstvím, může si i on připomenout svá vlastní.
Další cyklus začal, další příběh se začíná psát. Ať je dobrý.
Byl začátek léta. Slunce zářilo a vyživovalo zemi. Starý muž obcházel zahradu a s láskou, jako kdyby ji viděl poprvé nebo se s ní naposledy loučil, se zdravil se všemi rostlinami. Usmíval se na růže, ochutnával jahody a užíval si stínu vzrostlých dubů. Byly dědictvím po jeho předcích, které s láskou opečovával stejně, jako tenhle kus země.
Pro někoho to byla nuda, ale on ve svém kousku přírody a domu, který postavil jeho praděd, našel domov.
Nebyl to život vzrušující a plný dobrodružství. Chápal, proč jeho syn odchází.
Došel na zápraží domu, kde už na něj už čekal syn. Chtěl s ním mluvit a zjevně nevěděl, jak začít.
Starý muž se usmál a řekl synovi: “Nemusíš se mi omlouvat. Přeji ti tvou velkou cestu a dobrodružství, která tě na ní čekají.”
Synovi se ulevilo. Čekal výčitky. Měl dojem, že jeho otec nepochopí jeho touhu po zážitcích.
Táta se ale usmíval a začal mu vyprávět o svých dalekých cestách a lidech, které na nich potkal. Syn byl překvapený. Nevěděl, že táta byl dobrodruh.
Otec se na syna podíval a řekl: “Odešel jsem odsud stejně, jako odcházíš ty. A před námi tak učinili i naši otcové. Tenhle kout světa tu pro nás vždycky bude. Není ale místem, ze kterého by ses neměl nikdy hnout.
Naopak. Je místem, do kterého by ses měl stále vracet.
Odcházení a návraty jsou to, co dělá z domova tak důležité místo. Užij si svá dobrodružství a věz, že domov tu na tebe počká. Já tu možná nebudu, ale domov tu budeš mít vždy.”
Ráno se muži loučili dlouhým objetím. Syn byl překvapen, jak nádherná je zahrada i dům, který opouští.
Zůstat však nemohl. Svět ho volal a kdyby zůstal, spálila by ta touha jeho nitro na uhel.
Myslel si, že odchází navždy, ale teď si uvědomil, jak se těší, až se vrátí. Vyrazil.
Starý muž se usmíval. Otočil se a usmál se na duchy předků, kteří vybudovali tento domov a teď spolu s ním mávali synovi na rozloučenou.
Muž prošel zahradou do domu a do ruky vzal svou vycházkovou hůl a nasadil si batoh, který už měl sbalený ve skříni.
Teď, když se junior vydal na cesty za dobrodružstvím, může si i on připomenout svá vlastní.
Další cyklus začal, další příběh se začíná psát. Ať je dobrý.
Byl začátek léta. Slunce zářilo a vyživovalo zemi. Starý muž obcházel zahradu a s láskou, jako kdyby ji viděl poprvé nebo se s ní naposledy loučil, se zdravil se všemi rostlinami. Usmíval se na růže, ochutnával jahody a užíval si stínu vzrostlých dubů. Byly dědictvím po jeho předcích, které s láskou opečovával stejně, jako tenhle kus země.
Pro někoho to byla nuda, ale on ve svém kousku přírody a domu, který postavil jeho praděd, našel domov.
Nebyl to život vzrušující a plný dobrodružství. Chápal, proč jeho syn odchází.
Došel na zápraží domu, kde už na něj už čekal syn. Chtěl s ním mluvit a zjevně nevěděl, jak začít.
Starý muž se usmál a řekl synovi: “Nemusíš se mi omlouvat. Přeji ti tvou velkou cestu a dobrodružství, která tě na ní čekají.”
Synovi se ulevilo. Čekal výčitky. Měl dojem, že jeho otec nepochopí jeho touhu po zážitcích.
Táta se ale usmíval a začal mu vyprávět o svých dalekých cestách a lidech, které na nich potkal. Syn byl překvapený. Nevěděl, že táta byl dobrodruh.
Otec se na syna podíval a řekl: “Odešel jsem odsud stejně, jako odcházíš ty. A před námi tak učinili i naši otcové. Tenhle kout světa tu pro nás vždycky bude. Není ale místem, ze kterého by ses neměl nikdy hnout.
Naopak. Je místem, do kterého by ses měl stále vracet.
Odcházení a návraty jsou to, co dělá z domova tak důležité místo. Užij si svá dobrodružství a věz, že domov tu na tebe počká. Já tu možná nebudu, ale domov tu budeš mít vždy.”
Ráno se muži loučili dlouhým objetím. Syn byl překvapen, jak nádherná je zahrada i dům, který opouští.
Zůstat však nemohl. Svět ho volal a kdyby zůstal, spálila by ta touha jeho nitro na uhel.
Myslel si, že odchází navždy, ale teď si uvědomil, jak se těší, až se vrátí. Vyrazil.
Starý muž se usmíval. Otočil se a usmál se na duchy předků, kteří vybudovali tento domov a teď spolu s ním mávali synovi na rozloučenou.
Muž prošel zahradou do domu a do ruky vzal svou vycházkovou hůl a nasadil si batoh, který už měl sbalený ve skříni.
Teď, když se junior vydal na cesty za dobrodružstvím, může si i on připomenout svá vlastní.
Další cyklus začal, další příběh se začíná psát. Ať je dobrý.
