Pětka pentaklů je jednou z nejméně příjemných karet Malé Arkány. Už když si prohlédneme výjev, který nám zobrazuje, je nám jasné, že tohle bude náročná životní zkušenost. Naštěstí, právě proto, že se jedná o Malou Arkánu, tu máme aspoň vědomí toho, že tato tvrdá zkouška nebude trvat dlouho.
Vidíme dvojici, jak kráčí mrazivou nocí. Jeden z dvojice je zraněn a musí se podepírat berlemi. Na krku má zvonek, který v minulých dobách označoval člověka trpícího leprou. Muž tedy není jen chabě oblečen a nemocen, ale je i vyobcován ze společnosti.
Druhá postava vede něj, snad žena, je na tom neméně zoufale. Je přikrytá jen tenkou pokrývkou, a dokonce ani nemá boty.
Dvojice, pohroužená do tvého trápení, je tak soustředěná na své utrpení, že nevidí velké okno kostela, který míjí. Je osvětlené a tvar kotvy, jíž vytváří vitráž, naznačuje naději, kterou nabízí. Pomoc tu je, nebo by aspoň mohla být, ale to by ona dvojice nešťastníků musela zvednout hlavu a podívat se.
Pětka pentaklů popisuje přesně takovou situaci. Ztrátu, finanční či materiální nedostatek, znevýhodnění, pocit, že jsme vyobcovaní, izolovaní a zcela opuštění. Nejtíživější na tomto stavu ale není, že jsme se do něj většinou dostali sami, například svým nedbalým postojem k finančnímu plánování. Ještě horší je, že jsme tak moc uvízli v mentalitě nedostatku a pozici oběti, že už ani nevidíme nabízenou pomoc.
Jsme tak oslepeni svými problémy, že si neuvědomujeme, že ve skutečnosti můžeme požádat druhé o podporu. Nevidíme ani světlo spirituální naděje, které nad námi září. Někdy to jde tak daleko, že si ve své roli oběti a chudinky začneme do jisté míry libovat a sami sobě pak podvědomě bráníme najít cestu z potíží ven. Osočujeme ostatní z neochoty pro nás cokoliv udělat, viníme je z naší opuštěnosti, aniž bychom zvedli pohled vzhůru a byli ochotni spatřit pomocnou ruku, která se nám nabízí.
Jakkoliv je Pětka pentaklů kartou, kterou většinou ve výkladu nechceme vidět, má i svou cennou lekci, již přináší. Učí nás, že téměř každá životní situace se dá zvládnout, pokud jsme ochotni se přizpůsobit. A že naděje je tu vždy, jen ji musíme chtít vidět.
